Co když fotbal není jen hra, ale zrcadlo našich hodnot? Nepohodlná úvaha o mistrovství světa na pomezí Kázání na hoře, soutěžení a otázky: Pro co nám vlastně bije srdce? Autor: Kai Mester
Mistrovství světa je v plném proudu.
Miliony lidí napjatě sledují dění. Srdce bijí rychleji. Vlají vlajky. Oblékají se dresy. Odkládají se schůzky. Přátelství se na chvíli odkládají na druhou kolej. Celé národy doufají ve velké vítězství.
A někde mezi fanouškovskými zónami, veřejnými promítáními a jásotem se vkrádá podivná otázka:
Co by si vlastně Ježíš myslel o fotbale?
Ne o pohybu, sportu nebo společné hře.
Ale o principu, který za tím stojí.
Než budeš číst dál: Toto není útok na fotbalové fanoušky. Ani výzva, abys míč navždy odložil.
Je to výzva k zamyšlení.
Zkuste na chvíli nahlížet na fotbal ne očima naší kultury, ale optikou Kázání na hoře.
Pak to najednou začne být velmi zajímavé.
Podivná logika hry
Každý fotbalový zápas má jasný cíl:
Máš získat to, co ten druhý nesmí získat.
Máš vyhrát. Ten druhý má prohrát.
Čím jasněji prohraje, tím větší je tvůj úspěch.
To zní zcela normálně.
Dokud k tomu nepřidáš Ježíšova slova:
„Milujte své nepřátele.“ „Žehnejte těm, kteří vás proklínají.“ „Prokazujte dobro těm, kteří vás nenávidí.“ Najednou vzniká napětí.
Fotbal totiž nežije z toho, že obě strany vyhrají.
Fotbal žije z toho, že jedna strana prohraje.
Osmé přikázání na fotbalovém hřišti
„Nekraď.“
Samozřejmě se ve fotbale nekrade peněženka.
Ale co se děje neustále?
Berou se druhému míč.
Přesněji řečeno:
Snaží se mu vzít něco, co si chce ponechat.
Obránce tomu říká získání míče.
Útočník tomu říká presing.
Diváci tomu říkají silná hra.
Při střízlivém pohledu však základní myšlenka zní:
„Chci to, co právě máš.“
Deváté přikázání a umění klamu
Každý dobrý hráč ovládá kličky.
Tělesné kličky. Fintuje doleva, běží doprava. Naznačuješ jednu věc a uděláš něco jiného.
Čím úspěšnější je klička, tím větší je potlesk.
V běžném životě bychom to nutně nepovažovali za příkladný charakter. A přesto se tím necháváme ovlivnit. Protože na fotbalovém hřišti se to oslavuje.
Desáté přikázání jako herní princip
„Nepožádáš.“
Právě z toho však čerpá soutěž.
Každý tým touží po stejné trofeji.
Po stejném vítězství. Po stejném titulu. Po stejné slávě.
Dvě skupiny chtějí současně vlastnit něco, co nakonec může patřit jen jedné z nich.
Tento konflikt není vedlejším efektem. Je motorem hry.
Nejposvátnější místo soupeře
Může to znít přehnaně.
Ale zamysli se nad tím na chvíli.
Celá strategie týmu spočívá v proniknutí do nejvíce chráněné oblasti soupeře.
Tam, kde je nejzranitelnější.
Tam, kde brání všechno.
Právě tam má dojít k rozhodujícímu průlomu.
Samozřejmě, fotbal není cizoložství.
Ale ta symbolika je pozoruhodná.
Hra žije z překonávání hranic, které chce ten druhý ze všech sil udržet. Z proniknutí do jeho nejintimnějšího prostoru proti jeho vůli.
Proč je gól tak skvělý pocit?
Gól často vyvolává emocionální výbuchy.
Lidé vyskakují. Křičí. Objímají cizí lidi. Zvedají ruce k nebi. Někteří dokonce pláčou.
Radost je opravdová.
Nevzniká však pouze díky vlastnímu úspěchu.
Vzniká také tím, že soupeř selhal.
Žádný gól bez poraženého. Žádné vítězství bez porážky.
Když se fotbal stává náboženstvím
Tady už jde o vážnější věci. Stadiony se mění v katedrály. Fanoušci putují napříč celými zeměmi. Vyhrazují si posvátné časy.
Naučí se zpívat chorály nazpaměť. Uctívají symboly. Oslavují legendy.
Děti znají životní příběhy hráčů lépe než příběhy z Bible.
Někteří nosí jméno svých hvězd na zádech.
Někteří znají každou statistiku.
Někteří tráví více času fotbalem než s Bohem.
V tomto bodě se otázka prvního přikázání najednou stává nepříjemnou.
Problém s modlitbami před výkopem
Ještě podivnější je to, když se oba týmy modlí k Bohu o pomoc k vítězství.
Co má Bůh udělat?
Pomoci jednomu týmu a druhý nechat na holičkách?
Má Stvořitel vesmíru zaujmout stranou, aby tým A porazil tým B?
Ježíš učil své následovníky modlit se: „Buď vůle tvá.“
Ne: „Ať vyhrajeme.“
Šesté přikázání – zabíjení bez prolévání krve?
„Nezabiješ.“
Na první pohled se zdá, že tento přikázání nemá s fotbalem vůbec nic společného.
A skutečně, na hřišti nikdo nikoho nezabije.
Ježíš však později tento přikázání překvapivým způsobem prohloubil. V Kázání na hoře nemluvil jen o zabíjení samotném, ale také o postojích srdce: pohrdání, nenávist a ponižování jiných lidí.
Zde vyvstává nepříjemná otázka.
Jak často spočívá radost z vítězství částečně v tom, že ten druhý prohrál?
Proč fanoušci někdy oslavují nejen vlastní úspěch, ale stejně tak i neúspěch soupeře?
Proč jsou soupeřící týmy vysmívány, uráženy nebo symbolicky „zničeny“?
Slyšíme výrazy jako:
„Rozdrtili jsme je.“
„Zničili jsme je.“
„Rozdrtili jsme je.“
Samozřejmě se jedná pouze o idiomy.
A přesto prozrazují něco o hlubších pohnutkách lidského srdce.
Svět miluje vítězství nad druhými. Boží království miluje spásu druhých.
Ježíš nepřišel, aby své nepřátele zničil, ale aby za ně zemřel.
Možná právě v tom spočívá největší rozpor mezi logikou evangelia a logikou soutěží: Boží Syn neviděl v protivníkovi poraženého, ale člověka, kterého chtěl získat.
Velká otázka
Možná že skutečný problém vůbec nespočívá ve fotbale.
Možná spočívá v tom, že jsme si na principy tohoto světa natolik zvykli, že nám připadají samozřejmé.
Jásáme nad vítězstvím silnějšího.
Oslavujeme triumf nad protivníkem.
Obdivujeme slávu, postavení a nadřazenost.
A téměř si neuvědomujeme, jak cizí je to vše ve skutečnosti duchu Ježíše.
Kázání na hoře popisuje zcela jiný svět.
Svět, v němž není ctěn vítěz, ale služebník.
Ve kterém není soupeř poražen, ale milován.
Ve kterém není velký ten první, ale ten poslední.
Na kříži Ježíš nezvítězil tím, že porazil své protivníky.
Ale tím, že za ně zemřel.
Možná by se proto křesťané neměli nejprve ptát:
„Je sledování fotbalu slučitelné s křesťanstvím?“
Ale spíše: „Proč mě to vlastně tak nadchne?“
Co přesně přitahuje mé srdce?
Radost ze hry?
Nebo radost z vítězství nad ostatními?
Neboť to, co nadchne naše srdce, nás formuje.
A možná by někteří z nás zjistili, že během mistrovství světa hodiny fascinovaně sledují soutěž, jejíž základní princip je přesně opačný tomu, co Ježíš učil a čím šel příkladem.
Pokud je to pravda, pak se nakonec nejedná o to, zda by Ježíš sledoval finále.
Ale o to, zda lidé naplnění jeho Duchem mohou vůbec ještě pociťovat touhu u toho sedět.
A možná se ti dnes také vryje pod kůži otázka, kterou Ježíš klade svým následovníkům již dva tisíce let:
„Kde je tvůj poklad? Na čem ti záleží?“
Zdroj: hoffnung-weltweit.info
