Ellen Whiteová stojí už po desetiletí v napětí obvinění z plagiátorství. Co když však právě tato kritika odhaluje nedorozumění v tom, jak božská inspirace skutečně působí? Od Kaie Mestera
Doba čtení: 8 minut
Mnoho lidí si inspiraci představuje tak, jako by Bůh prorokovi přímo diktoval každé slovo. Téměř mechanicky. Téměř tak, jako by prorok byl jen psacím nástrojem v ruce nebe. Bible však často vykresluje mnohem živější, lidštější a zároveň hlubší obraz.
Proroci nebyli neživé Boží psací stroje. Byli to lidé s jazykem, vzděláním, vzpomínkami, zkušenostmi a srdcem, které chtěl Bůh použít. A právě v tom je něco nádherného.
Otázka nezní především: „Použil prorok slova jiných?“ Ale spíše: „Kdo je vlastně zdrojem veškeré pravdy?“
Bible odpovídá jasně: „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce světel.“ (Jakub 1,17)
Je-li něco pravdivé, je-li něco vznešené, nese-li něco světlo — pak toto světlo v konečném důsledku pochází od Boha, i kdyby poprvé zaznělo z úst neznámého, cizího nebo neposvěceného člověka.
Sám Pavel se neostýchal převzít slova jiných. V Athénách citoval pohanské básníky:
„Neboť v něm žijeme, pohybujeme se i jsme, jak řekli i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme i jeho rod.‘“ (Skutky 17,28)
Apoštol rozpoznal: Uprostřed prachu lidské kultury leží ukryté úlomky Boží pravdy.
Boží způsob působení
Možná se prorok podobá méně stenografujícímu sekretáři a více duchovnímu zlatníkovi.
Po celém světě leží rozptýlené drahokamy — myšlenky, zkušenosti, formulace, postřehy, obrazy. Mnohé z nich jsou zasypány omylem, pýchou nebo lidskou nedokonalostí. Boží Duch však může člověku ukázat, které z těchto myšlenek jsou pravdivé, čisté a použitelné.
Potom prorok tyto „klenoty“ vezme, očistí je, nově je uspořádá a zasadí je do koruny, která ukazuje k věčnému životu.
To není duchovní krádež. To je duchovní sběr. Neboť pravda nakonec nepatří člověku. Pravda patří Bohu.
Bible sama tento princip ukazuje
Evangelia často vyprávějí o týchž událostech podobnými slovy. Žalmy přebírají starší písně a modlitby. Šalomounova Přísloví obsahují částečně moudrosti, které mají paralely ve starších orientálních sbírkách přísloví. Juda cituje mimobiblické tradice. Pavel používá známá rčení své doby.
A přesto skrze to všechno působí Boží Duch.
Proč? Protože inspirace neznamená, že Bůh vypíná lidskost. Inspirace spíše znamená, že Bůh působí skrze lidi.
Petr píše: „Neboť nikdy nebylo proroctví proneseno z lidské vůle, nýbrž svatí Boží lidé mluvili, puzeni Duchem svatým.“ (2. Petr 1,21)
Duch lidi vedl — ale nevymazal jejich osobnost.
Nedorozumění moderního způsobu myšlení
Náš dnešní svět silně uvažuje v kategoriích duševního vlastnictví, originality a individuálního vlastnictví. To má své místo. Vědecká práce potřebuje řádné uvádění zdrojů. Poctivost je důležitá.
Duchovní pravda však často funguje jinak.
Prorok nehledá slávu pro sebe. Chce vést lidi k Bohu. Když mu Bůh ukáže, že určitá myšlenka obsahuje pravdu, stává se tato myšlenka nástrojem pro budování jeho království — bez ohledu na to, kdo ji formuloval jako první.
Možná právě toto je pokora: neptat se neustále: „Kdo to řekl?“ Ale: „Je v tom možné najít Boží světlo?“
Pavel píše: „Všechno zkoumejte, dobrého se držte!“ (1. Tesalonickým 5,21)
Ne: „Zavrhněte všechno, co vzniklo mimo vaše vlastní řady.“ Ale: „Všechno zkoumejte.“
Bůh soustřeďuje paprsky světla
Dalo by se říci: Boží příběh s lidmi se podobá velkému soustřeďování paprsků světla.
Zde jedna myšlenka.
Tam jedno poznání.
Zde jeden obraz.
Tam jedna formulace.
A Boží Duch je skládá dohromady, abychom ho stále lépe chápali a poznávali.
Tak jako při stavbě svatostánku byly použity materiály z Egypta, tak může Bůh i dnes použít věci, které pocházejí přímo ze světa — očištěné, posvěcené a nově zaměřené. Neboť „čistým je všechno čisté.“ (Titovi 1,15)
Vlastní zkušební kámen
Rozhodující otázka proto nezní:
„Použil prorok myšlenky nebo formulace, které už existovaly?“
Ale:
„Vede jeho poselství lidi blíže k Bohu?“
„Vytváří lásku, pravdu, pokání a naději?“
„Je v souladu s Božím slovem?“
„Nese ovoce Ducha?“
Ježíš řekl:
„Po jejich ovoci je poznáte.“ (Matouš 7,16)
Ne podle jejich naprosté jazykové izolace.
Ne podle absolutní literární novosti.
Ale podle jejich ovoce.
Velký vzor: sám Ježíš
I Ježíš často používal slova, obrazy a formy, které lidé jeho doby znali. Vzal známé věci a naplnil je nebeskou hloubkou. Mluvil o setbě a sklizni, o svatbách, vinicích, mincích, pastýřích a ovcích — obrazech ze světa lidí.
Bůh se nestydí používat lidský jazyk. Posvěcuje ho.
A možná právě v tom spočívá zázrak inspirace:
Ne v tom, že Bůh vytváří jen zcela nová slova, ale v tom, že k nám skrze lidská slova promlouvá věčným životem.
Světlo patří Bohu
Možná se musíme znovu naučit pohlížet na pravdu s úctou. Ne jako na vlastnictví. Ne jako na trofej lidské geniality. Ale jako na Boží světlo. Neboť kdekoliv se objeví skutečný paprsek tohoto světla, tam má nakonec nebe své prsty ve hře.
„Neboť poznáváme částečně a prorokujeme částečně.“ (1. Korintským 13,9) Bůh však tyto části skládá dohromady. V jeho ruce se stávají svědectvím jeho slávy.
Možná je v tom dokonce skryt hlubší božský princip: Bůh často nerozděluje pravdu úplně jednomu jedinému člověku, jednomu jedinému hnutí nebo jedné jediné generaci. Nechává paprsky světla zazářit na mnoha místech. Část zde. Poznání tam. Výzva k pokání v jedné komunitě. Jasný vhled v jiné. Neboť jen pokorné srdce je ochotno přijmout pravdu i tehdy, když nepochází z vlastních řad.
Možná tímto způsobem Bůh chrání samotnou pravdu. Neboť pýcha chce vlastnit. Pokora je naproti tomu ochotna přijímat. Kdo skutečně hledá Boha, učí se proto také naslouchat, zkoumat a rozpoznávat světlo i tam, kde je mnohé nedokonalé. Právě v tom spočívá jedna z nejtěžších lekcí duchovního života: uznat, že Bůh je větší než naše vlastní skupina, tradice nebo jazyk.
A přece zároveň vidíme Boží velké milosrdenství vůči naší lidské slabosti. Protože jsme omezení, roztříštění a často duchovně líní, soustřeďuje Bůh v určitých dobách mnoho paprsků světla na jednom místě. Dává hnutí, poselství a nástroje, které pravdu shromažďují a činí ji jasněji viditelnou. V tom však spočívá také nebezpečí. Neboť kdo přijme mnoho světla, může si snadno začít myslet, že světlo vlastní. Právě to byla tragédie Laodiceje: být bohatý na poznání — a přitom se stát chudým na pokoru. Jakmile přestaneme hledat Boží pravdu všude, jakmile si začneme myslet, že se už nemusíme nic učit, začíná duchovní slepota. Neboť Boží pravda nikdy nebyla zamýšlena jako trofej, nýbrž jako pozvání následovat ho stále hlouběji.
Když se paprsky světla shromažďují
Právě v tomto bodě se stává srozumitelnější i diskuse kolem Ellen Whiteové. Mnozí čtenáři jejích knih byli překvapeni nebo znejistěni, když zjistili, že mnoho formulací, historických popisů nebo jazykových obrazů, ba celé pasáže textu, se již dříve objevovalo u jiných autorů. Někteří v tom viděli důkaz proti její prorocké službě. Jiní se cítili podvedeni, protože si inspiraci ztotožnili s jakousi doslovnou nebeskou diktaturou.
Možná však stojí za to položit otázku znovu.
Co kdyby Bůh nikdy neměl v úmyslu izolovat své posly od všeho lidského vlivu? Co kdyby právě shromažďování, uspořádávání a duchovní nasměrování existujících myšlenek bylo součástí jejich služby?
Ne zdroj slov, ale směr světla
Ellen Whiteová žila v době velkých duchovních hnutí, intenzivní náboženské literatury a mohutných společenských proměn. Četla knihy, poslouchala kázání, setkávala se s myšlenkami jiných křesťanů. Rozhodující otázka však nezní, zda znala existující zdroje. Skutečná otázka zní: Co se stalo s tím, co přijala?
Neboť z rozptýlených fragmentů u ní vzniklo něco vlastního — mocné, souvislé volání k Ježíši, k Bibli, k pokání, k naději a k praktickému životu s Bohem. Miliony lidí dodnes svědčí, že je její spisy nepřipoutaly k lidem, nýbrž je vedly hlouběji k Ježíši a skrze něj k Otcovu srdci.
Možná se její dílo podobá velkému oknu z mnoha jednotlivých kousků skla. Velmi mnoho kousků už možná existovalo. Teprve vedením Ducha však z nich vznikl obraz, kterým proniklo světlo.
Všechno přijmout
Bible sama popisuje Boží lid ne jako vlastníky světla, ale jako správce. „Co máš, co bys nebyl dostal?“ (1. Korintským 4,7)
A možná právě tomu Ellen Whiteová rozuměla. Že pravda je nakonec dar. Že všechno dobré pochází od Boha. Že lidský posel nikdy nemá být zdrojem světla, ale pouze jeho nositelem.
Proto síla jejích spisů nakonec nespočívá v tom, že by každé slovo vzniklo izolovaně od zbytku lidstva. Spočívá spíše v tom, že Boží Duch skrze lidský hlas dosáhl lidských srdcí a ze střepů zklamání roku 1844 založil celosvětové společenství s více než 20 miliony členů, které chce Bůh používat jako nositele světla.
Když Bůh používá pozemské věci
Možná je právě toto odedávna vzorem Božího působení: Nebe bere pozemské věci do své ruky — a nechává z nich vzniknout něco, co ukazuje na cestu, pravdu a život: Ježíše, Boží vztaženou ruku.
Tak jako chléb vzniká z obyčejného obilí, jako olej vytéká z rozdrcených oliv a jako se z křehkých lidí stávají nádoby jeho milosti, tak Bůh používá i jazyk, myšlenky a obrazy tohoto světa, aby nechal zazářit věčné pravdy.
Největším zázrakem není lidská originalita. Ale to, že Boží Duch vůbec působí skrze lidi.
Zdroj: hoffnung-weltweit.info
