PODCAST
Čte Eva Větrovská
Pod rouškou zbožnosti mohou lidé způsobit velkou duchovní škodu. Ellen Whiteová v tomto textu důrazně varuje před klamem v rámci náboženských hnutí – a vyzývá k bdělosti, duchovnímu rozlišování a jasnému lpění na Bibli. Ellen Whiteová
Doba čtení: 58 minut
Byl páteční večer na táborovém shromáždění v Boylstonu ve státě Massachusetts. Velmi jsem toužila promluvit k účastníkům. Nemohla jsem usnout. Má duše byla hluboce zarmoucena po rozhovoru s jedním z účastníků, který obýval stan spolu s několika ženami a dětmi.
Když jsem v noci úpěnlivě volala k Bohu, znovu se mi živě vybavily obrazy, které mi byly ukázány již před lety. Tehdy mi byl tento muž představen současně s Nathanem Fullerem. Dokonce jsem spatřila tři muže, s nimiž jsem se měla setkat a kteří měli pod rouškou zbožnosti páchat tentýž hřích. Tento muž byl jedním z nich.
Když jsem při ranní pobožnosti přednesla své poselství, spočívala na mně Boží moc i jeho Duch, avšak neuvedla jsem žádná jména. Později během dne jsem své poslání pochopila ještě jasněji. Proto jsem poukázala na tento zvlášť nápadný a nejzávažnější případ.
Tento muž sice tvrdil, že zachovává čtvrté přikázání, avšak přestupoval přikázání sedmé. Svým jednáním se přímo stavěl proti apoštolově výzvě, aby se křesťané vyhýbali každému zdání zla. Nechal se ovládat svými žádostmi a podmanil si skupinu žen, které jej doprovázely, jako by byly jeho manželkami. Tím ztratily svou důstojnost žen i manželek a staly se kamenem úrazu pro všechny, kdo by byli uvěřili pravdě, kdyby nemuseli být svědky tak nekřesťanského jednání a tak nevhodné důvěrnosti vůči vdaným i svobodným ženám.
Jsme považováni za zvláštní lid. Naše postavení i naše víra se odlišují od všech ostatních církví a náboženských společností. Nebude-li však náš způsob života a náš charakter lepší než život světa, budou na nás lidé ukazovat a říkat: „To jsou adventisté sedmého dne – lidé, kteří světí sedmý den místo neděle.“
Potupa, která právem spočívá na takovém člověku, pak padne na všechny, kdo zachovávají svatost sedmého dne, jasně uvedeného ve čtvrtém přikázání. O kolik lepší by pro církev bylo, kdyby se takoví lidé k pravdě vůbec nehlásili!
Bylo mi ukázáno, že tento muž používá klam a uvádí Boží dílo do pohany. Je urážkou samotného Boha. Nebeské knihy o něm vydávají toto svědectví: „Podvodník a cizoložník, který se vkrádá do domů a získává si některé ženy“ (2. Timoteovi 3,6), přestože by měly mít dostatek moudrosti, prozíravosti i úsudku, aby jednání takových mužů odmítly s odporem.
Kolik duší zahubí svou satanskou vychytralostí, ukáže až den posledního soudu.
Cítila jsem se proto povolána napomenout tohoto muže ve jménu Hospodina. Ženy, které jej doprovázely z místa na místo, jako by byly jeho manželkami, jsem vyzvala, aby se od něj oddělily a odňaly mu svou mylnou důvěru. Řekla jsem jim, že na cestě, po níž se vydaly, když se nechaly tímto mužem vést, je očekává neštěstí a záhuba.
Takoví muži musí být neprodleně napomenuti a veřejně usvědčeni. Jinak budou podvádět vzácné duše a stanou se kamenem úrazu pro ty, kdo by uvěřili pravdě, kdyby nebylo takových křesťanů pouze podle jména.
Hřích v přestrojení: Svatost jako zbraň zla
Kdo odolává pokušení, roste ve ctnosti. Satan používá muže i ženy jako své nástroje, aby sváděl ke hříchu a zahaloval jej do přitažlivého světla. Tyto věrné služebníky zla vychovává k dokonalému přetvářkářství, aby připravil Boha o jeho slávu a mohl tím účinněji přivádět lidské duše do záhuby.
Satan je velkým nepřítelem Boha i člověka. Prostřednictvím svých nástrojů se proměňuje v anděla světla a svou satanskou lstí okouzluje zaslepené následovníky. Písmo svaté jej nazývá zhoubcem, žalobcem bratří, podvodníkem, lhářem, trýznitelem i vrahem. Velmi mnoho lidí stojí v jeho službách. Největších úspěchů však dosahuje tehdy, když pro své satanské dílo využívá vyznávající křesťany.
Každý, kdo svádí ke hříchu, je jeho nástrojem. Každý, kdo vede lidská srdce k tomu, aby zlehčovala Boží zákon a přestupovala jej, je pokušitelem. Každého muže i každou ženu, které může získat do svých služeb, zapřahá do svého vozu. Čím větší je jejich vliv, čím vyšší jejich postavení a čím větší zdánlivé poznání i zkušenosti ve službě Bohu mají, tím účinněji je může Satan využít.
Nyní, když se blížíme k závěru dějin tohoto světa, se kolem Boží církve stále více stahují nebezpečí. Pouhé vyznání víry nikoho nezachrání; rozhodující je živé spojení s Bohem. Kdo denně čerpá sílu z Ježíše Krista, rozpozná satanovy úklady.
Bylo nám ukázáno, že církev je obklopena vážnými nebezpečími, která ji svádějí k tomu, aby začala zlehčovat hřích. Nebudou-li tato nebezpečí neprodleně rozpoznána a důsledně odstraněna, nebude mít Bůh ve své církvi zalíbení. Pouze ten, kdo zůstává v úzkém spojení s Bohem, má duchovní zrak, aby rozeznal zlo, které se mezi věřícími usazuje tím nejrafinovanějším a nejskrytějším způsobem.
Největší hříchy bývají do církve vnášeny právě těmi, kteří o sobě tvrdí, že jsou natolik svatí, že již nemohou zhřešit. Mnozí z nich jsou však ve svém nitru i ve svém životě zkažení. Někteří z těchto mužů jsou vlivní, nadaní a obdaření mimořádnými schopnostmi, přesto jsou mravně zvrácení. Svůj značný vliv zneužívají k satanskému dílu záhuby lidských duší tím, že svádějí a klamou.
Vyznávají Boha, avšak žijí v hříchu. Jsou spokojeni sami se sebou, považují se za spravedlivé, stanovují si vlastní měřítka mravnosti a v žádném ohledu neobstojí před zkouškou Božího slova. Přes všechna svá vysoká tvrzení stojí mimo smlouvu Božích zaslíbení.
Ve svém velikém milosrdenství s nimi Bůh trpělivě jedná navzdory jejich bloudění. Jinak by již dávno dopadli jako neplodný fíkovník, který jen vyčerpává půdu a nepřináší žádné ovoce. Přesto mohou ještě nalézt odpuštění, budou-li činit pokání ze svých přestoupení.
Je však smutnou skutečností, že Boží milosrdenství je neustále zneužíváno a jeho shovívavost je pokládána za samozřejmost.
Sestupná spirála: Co člověk zaseje, to také sklidí
McComber šíří učení, která poskvrňují lidské tělo, chrám Boží. Sotva pro něj ještě zbývá paprsek naděje. Tak dlouho klamal sám sebe i druhé a vykonával satanovo dílo, až Satan téměř zcela ovládl jeho mysl i jeho tělo. Jediné, v co můžeme ještě doufat, je, že z něj bude stržen plášť zbožnosti a že jeho nízké úmysly i zvrácené myšlenky budou odhaleny, aby již nemohl svádět další lidi na cesty vedoucí do záhuby. Jeho cílem je svádět ženy. Jeho svědomí je natolik otupené a umrtvené, že téměř přestalo fungovat.
Nejprve nenáviděl Boží světlo. Poté se mu postavil na odpor, protože Boží zákon odhaloval zvrácenost jeho vlastního života. Jedním z nejsmutnějších důkazů zaslepující moci hříchu je skutečnost, že měsíce i roky plynou, aniž by se člověk probudil k pokání. Tento muž s neochvějnou vytrvalostí pokračuje na své cestě vedoucí do záhuby. V jeho nitru není žádná hořká lítost nad vinou ani bázeň před Božím soudem. Je spokojen, pokud se mu daří skrývat své hříchy před lidmi pomocí klamu a lži. Ztratil veškerý smysl pro dobro a zlo. Jeho svědomí je zcela prostoupeno hříchem. Je to úskočný a zkažený člověk, jehož ovocem jsou trní a bodláčí. Co zaseje, to také sklidí. Čeká ho žeň, kterou bude jednou shromažďovat s hrůzou.
Kdyby trest následoval bezprostředně po přestoupení Božího zákona, lidé by se hříchu obávali mnohem více. Tento muž vědomě připravuje temné a děsivé plány, aby rozvrátil jednotu mezi mužem a ženou. Celé své satanské dílo koná pod záminkou, že je představitelem Ježíše Krista. Ve skutečnosti je však představitelem satana, který své záměry promyšleně připravuje a stejně promyšleně uskutečňuje. Hříšník převlečený za anděla světla může napáchat nedozírné škody, zvláště když se skrývá pod pláštěm zbožnosti.
Na kluzké stopě, kterou tento muž zanechává za sebou, číhá zkáza a smrt. Nejtragičtější však je, že svádí i některé poctivé a svědomité lidi. Apoštol napsal:
„Patří k nim ti, kteří se vkrádají do domů a získávají si ženy obtížené hříchy a zmítané rozličnými žádostmi.“ (2. Timoteovi 3,6)
Ne jednou jedinou žádostí, ale rozmanitými vášněmi.
Takoví lidé ovládaní smyslností se pod falešnými záminkami vplíží jako kluzcí hadi do rodin s dobrou pověstí. Svými úskoky a intrikami působí tak dlouho, až jsou poctivé duše svedeny jejich bludy. Zhoubná falešná učení jsou přijímána jako pravda a ty nejodpornější a nejohavnější hříchy jsou vydávány za „dobré skutky“, protože svědomí těchto lidí je otupené a zmatené.
Zneužití soboty – příklad duchovního svádění
Mysl i duše tohoto muže byly prostoupeny nečistotou. Poskvrněny byly i jeho samotné myšlenky. Hlásil se k nepopulárnímu učení, že sedmý den je sobotou Hospodina, tvého Boha, a přijal je za své. Tím jeho náboženská zkušenost získala zdání opravdovosti. To jej však ani v nejmenším neučinilo Bohu milejším, neboť patřil k těm, kteří svým bezbožným životem uvádějí pravdu do pohany.
Naše stanovisko je jasně vymezeno a podrobně vysvětleno v našich publikacích. Tuto pravdu jsme hledali s vytrvalým studiem a upřímnou modlitbou. Hospodin osvítil své Slovo božským světlem, a tak jsme poznali závažné zkušební pravdy určené pro tuto dobu.
McComber tyto pravdy převzal, avšak zatajil, že je převzal z našich publikací. Druhým tvrdil, že mu světlo pravdy zjevil přímo Bůh. Poté mezi ně vmísil zhoubné bludy a tuto směs pravdy a omylu předkládal lidem jako přítomnou pravdu.
Protože tvrdil, že obdržel poznání o sobotě čtvrtého přikázání i o dalších souvisejících pravdách, vzbuzoval dojem, že je skutečně veden Bohem. Jakmile si získal důvěru některé ženy, začalo jeho satanské dílo – překrucování Písma svatého.
Zneplatňoval sedmé přikázání a snažil se dokázat, že cizoložství odsouzené Božím zákonem znamená něco jiného, než jak mu lidé běžně rozumějí. Dokonce se pokoušel přesvědčit rozumné ženy, že Bohu nevadí, poruší-li své manželské sliby a dopustí se cizoložství. Tvrdil totiž, že takové jednání nepředstavuje přestoupení sedmého přikázání.
Tak překrucoval Boží slovo ke své vlastní záhubě i k záhubě lidských duší.
Satan by se radoval, kdyby do církve vstupovali jako zachovatelé soboty lidé, jejichž mysl i city ovládá natolik, že mohou klamat a kazit druhé. Kdo se hlásí k Božímu zákonu, ale zároveň vede ty, kteří mu důvěřují, přestupováním tohoto zákona do propasti zla a hříchu, dopouští se jednoho z nejtěžších provinění proti nebi, jakého je člověk schopen.
O takových Hospodin říká:
„Což ty vypravuješ má ustanovení a bereš mou smlouvu do svých úst?“ (Žalm 50,16)
Mnozí budou svedeni právě těmi, kteří se tváří jako zvlášť zbožní.
David píše:
„Je čas, Hospodine, abys jednal, neboť tvůj zákon porušují. Proto miluji tvá přikázání více než zlato, ano více než ryzí zlato.“ (Žalm 119,126–127)
Již David ve své době poznal, že lidé překročili meze Boží trpělivosti a že Bůh musí zasáhnout, aby obhájil svou čest a zastavil rychle se šířící nepravost.
Muži, kteří žijí v hříchu, a přitom tvrdí, že svědomitě zachovávají Boží zákon, budou se vší svou hříšnou přetvářkou usilovat o to, aby lidé začali Boží přikázání zlehčovat, a prostřednictvím zhoubného bludu je povedou k jejich přestupování.
Tento muž měl zvrácenou mysl. Jeho náboženství bylo pouhým klamem. Svůj vliv využíval k tomu, aby sváděl duše ke hříchu. Před Bohem necítil opravdovou bázeň. Nevynikal mimořádným nadáním ani přitažlivým vzhledem. Jeho vliv spočíval především v předstírané čistotě.
V dnešní mravně zkažené době budou žít muži natolik zaslepení vůči hříšnosti hříchu, že si zvolí život bez jakýchkoli mravních hranic. Odpovídá to totiž přirozenému a zvrácenému sklonu lidského srdce. Namísto aby se dívali do zrcadla Božího zákona a poměřovali své srdce i svůj charakter měřítkem Božích svatých přikázání, řídí se příkladem satanových nástrojů a jejich zvráceného charakteru.
Zkažení lidé raději překrucují Písmo, aby jím ospravedlnili svou bezbožnost, než aby se vzdali svého hříchu a dovolili Bohu očistit své srdce i svůj život.
Některé ženy, které jsou od přírody laskavé, čisté a upřímné, chovají velkou úctu k těm, o nichž se domnívají, že jsou Bohem zvláštním způsobem poctěni. Proto se snadno nechají oklamat a podvést muži, kteří se tváří jako mimořádně svatí a spravedliví.
Jednání tohoto muže bylo v přímém rozporu s Božím zákonem i se všemi naukami Mesiáše. Přesto jím byly některé duše svedeny, protože těm, kdo jej neznali, přinášel poznání soboty a veřejně se hlásil k jejímu svědomitému zachovávání.
Argumenty obsažené v našich publikacích jsou natolik jasné a přesvědčivé, že je mohou přednášet i lidé, jejichž srdce ani život nejsou posvěceny. Mnozí přijímají pravdu díky síle biblických důkazů a následně začnou důvěřovat i tomu, kdo jim ji předkládá.
U tohoto muže se však pravda mísila s bludem. Falešná učení předkládal jako pravdu. Lidské duše byly klamány omyly tohoto zlého člověka. Konal dílo, za něž nebude moci obstát v den posledního soudu.
A takových mužů, kteří svádějí neopatrné lidi na scestí, je mnohem více, než si vůbec dokážeme představit.
Takových případů bude přibývat, čím více se budeme blížit závěru dějin tohoto světa. Mnozí budou oklamáni a svedeni, pokud nebudou pevně zakořeněni ve všech pravdách Písma a nebudou udržovat živé spojení s Bohem. Na naší cestě číhají skrytá nebezpečí. Naší jedinou bezpečností je neustálá bdělost a modlitba. Čím blíže budeme žít Ježíši Kristu, tím více budeme mít podíl na jeho svatém a čistém charakteru. Hřích se nám bude jevit stále odpornější a čistota i zář Mesiášova charakteru budou pro nás stále vznešenější a žádoucnější.
Tento muž se odvolává na různé biblické příběhy, v nichž i zbožní lidé upadli do hříchu. Tím se snaží zlehčit hřích cizoložství a nemravnosti a zároveň zakrýt, jak hluboce zkažený je jeho vlastní život. Takové nebezpečné osoby by měly být bez váhání veřejně označeny. Jsou zvláštními satanovými nástroji ke svádění a záhubě lidských duší.
Již apoštol Pavel se ve své době setkával s takovými lidmi a církev trpěla tímto zlem v každém věku. Když byl v Milétu, svolal starší církve a varoval je před tím, co přijde:
„Mějte tedy pozor sami na sebe i na celé stádo, v němž vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste pásli Boží církev, kterou si získal svou vlastní krví. Vím totiž, že po mém odchodu mezi vás přijdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. A také z vašeho vlastního středu povstanou muži, kteří budou mluvit převrácené věci, aby strhli učedníky za sebou.“ (Skutky apoštolů 20,28–30)
Forma čarodějnictví: Bludná učení a smilstvo
Zadržovat pravdu v nepravosti znamená vyznávat ji rty, avšak každodenním životem ji popírat. Kdo se tímto způsobem stává služebníkem satana, dopouští se hříchu a přivádí lidské duše do záhuby, toho může Ježíš jen stěží nazvat svým „bratrem“.
Takoví lidé udržují spojení s padlými anděly, kteří jim pomáhají získávat nad lidmi zhoubnou moc. Sami svádějí druhé a zároveň jsou i oni sami sváděni. Mysl svých posluchačů naplňují smyšlenkami, bludy a pošetilostmi, takže už nejsou schopni vznešených a svatých myšlenek ani rozpoznat pravdu. Jsou zcela pohlceni touhou po pozemských a smyslných požitcích, a proto již nenacházejí zalíbení v čisté a nefalšované pravdě.
Na Boha se zapomíná, člověk je vyvyšován a tajná nemravnost je těmito oklamanými lidmi považována za ctnost. To je určitá forma čarodějnictví.
Apoštolova otázka Galaťanům je proto zcela na místě:
„Ó nerozumní Galatští, kdo vás očaroval, když vám byl Ježíš Kristus tak jasně vykreslen jako ukřižovaný?“ (Galatským 3,1)
Bludná učení i smilstvo v sobě vždy nesou jakousi podmanivou moc. Existuje čarodějnictví, které spoutává a ochromuje lidskou mysl. Rozum je natolik oklamán, že již není schopen střízlivě uvažovat. Člověk je krok za krokem odváděn od čistoty prostřednictvím klamu.
Kdokoli se podílí na tomto satanském díle – slovem nebo skutkem – tím, že svádí druhé ke hříchu a zahaluje hřích smilstva do křesťanského roucha, zasluhuje si oprávněné rozhořčení všech opravdových křesťanů a zakusí Boží soud.
Takových padělatelů ctnosti, jejichž nejoblíbenějším hříchem je smilstvo, není v této době mravního úpadku vůbec málo. Muži budou svádět nerozvážné ženy a zaslepovat jejich svědomí tím, že odporný hřích cizoložství obléknou do náboženského hávu a budou jej vydávat za spravedlnost. Duchovní zrak se zatemňuje.
Satanské kouzlo a rafinovaná úskočnost těchto satanových nástrojů, kteří se vydávají za posly světla, matou dokonce i ženy, jejichž mravnost byla dosud neposkvrněná. Právě tento klam dává těmto mužům jejich moc.
Kdyby se od samého počátku chovali dotěrně, otevřeně se pokoušeli o sblížení a přímo vybízeli ke hříchu, byli by okamžitě odmítnuti. Oni si však nejprve získávají sympatie, víru a důvěru jako údajně svatí Boží muži, jako zvláštní poslové Boží.
Teprve potom začíná jejich promyšlené dílo. Pomalu odvádějí lidské duše z cesty pravdy tím, že se snaží zneplatnit Boží zákon.
Některé ženy důvěřují mužům, kteří se hlásí ke zbožnosti, natolik, že je považují téměř za neomylné. Domnívají se, že nic z toho, co takový člověk říká nebo činí, nemůže být označeno za hřích.
Běda falešným Božím poslům a služebníkům!
Svět jako celek se dopouští právě těchto hříchů a poskvrňuje zemi i její obyvatele. Kalich nepravosti je téměř naplněn. Jestliže duchovní zneužívají důvěru a úctu lidí a vydávají hřích za spravedlnost jen proto, že jej páchají údajně svatí lidé, stávají se před Bohem tím vinnějšími, čím vyšší nároky na sebe kladou.
V Boží den, až bude otevřena veliká nebeská kniha, budou nalezena jména služebníků evangelia, kteří tvrdili, že mají čisté srdce a bezúhonný život a že byli pověřeni získávat duše pro Pomazaného. Přitom však svého postavení zneužívali k tomu, aby sváděli lidi k přestupování Božího zákona. Sklidí to, co zaseli – žeň smilstva.
Oklamali nic netušící lidi, a proto je jejich žeň nevyhnutelná. Jako poslové Boha, jemuž patří celá země, přivedli svým vlivem lidské duše do záhuby. Tyto duše pak jednou povstanou proti nim.
Přiměli členy církve k přestoupení sedmého přikázání tím, že je ďábelskou vychytralostí přesvědčovali o jakémsi zvláštním duchovním spojení či jednotě, v níž smyslná nemravnost údajně není hříchem.
Čím vyšší bylo jejich postavení, tím přísněji na ně dopadne Boží soud a jeho spravedlivý hněv.
Tělesně smýšlející kazatel, jehož skutky jsou skutky hříchu, který se oddává ponižujícím praktikám a ničí těla i duše svého stáda, které se přitom vydává za moudrého pastýře, sklidí přesně to, co zasel.
Duchovní, který si vůči ženě dovolí byť jen náznak nečisté narážky, by měl být rozpoznán jako obyčejný podvodník. Tito vlci v rouše beránčím vedou lidské duše zaslepeně do smilstva.
Je téměř nemožné vysvobodit člověka z hrozné pasti, do níž upadl, jakmile se poddal této zkažené satanově moci. Čisté myšlenky, jasné pochopení Božích požadavků i schopnost rozlišovat mezi čistotou a zkažeností jsou pro něj téměř ztraceny.
Hřích se v mysli takto oklamaného člověka prostřednictvím duchovního stal něčím posvátným a už nikdy jej nebude vnímat v tom odporném světle, v jakém jej vidí Bůh.
Jakmile někdo pod satanským vlivem získá moc nad lidskými dušemi, překroutí pravý význam Božího zákona falešným výkladem jeho zásad, otupí cit pro hřích a přivede lidi na cestu zkázy před Boží tváří, jejich úsudek se převrátí naruby. Potom považují hřích za spravedlnost a spravedlnost za hřích.
Tajemství stejné vlnové délky
Charakter mužů i žen, kteří udržují společenství s lidmi, jejichž sklony a návyky nejsou dobré ani čisté, se dříve či později začne přizpůsobovat jejich vlivu. Zvyky, záliby i životní zásady se přejímají téměř nepozorovaně.
Jestliže žena dává přednost společnosti jednoho muže před druhým, pak je to proto, že jsou jí jeho smýšlení, návyky a zásady bližší. Dává-li přednost muži s nečistou myslí a nevázaným způsobem života před mužem ctnostným a čistým, je to silným důkazem, že mezi nimi existuje vnitřní soulad.
Tuto společnou „vlnovou délku“ považují tito oklamaní, zaslepení a poblouznění lidé za hlubokou a svatou příbuznost povah, za jakousi duchovní spřízněnost. Apoštol ji však označuje jako „duchovní mocnosti zla v nebeských oblastech“ (Efezským 6,12), proti nimž máme vést rozhodný boj, jakmile je rozpoznáme.
Nenechte jim ani píď místa!
To je stopa starého hada, jehož uštknutí přináší smrt. Ničí tělo a jeho vliv je smrtelný i pro lidskou duši.
Strženi do víru smyslnosti
Když podvodník začíná své klamné dílo, často se setkává s lidmi, jejichž záliby a návyky se od jeho vlastních v mnohém liší. Protože se však vydává za zbožného člověka, získává si jejich důvěru. Této důvěry pak využívá k uskutečnění svých záměrů.
Tím, že se ženy vystavují jeho vlivu, si postupně zvykají na nečistou atmosféru a jsou vtahovány do víru smyslnosti a mravní nečistoty. Téměř nepozorovaně jsou prostoupeny duchem tohoto muže. Jeho myšlenky se stávají jejich myšlenkami. Jejich vlastní osobnost se v něm pozvolna rozpouští a ony se stávají pouhým odrazem jeho vůle. Jejich vlastní povaha ustupuje do pozadí a její místo zaujímají vlastnosti, záliby i způsob myšlení jejich svůdce, kterého pak brání za každou cenu.
Muži, kteří se chlubí novým a mimořádným poznáním a vydávají se za reformátory, získávají značný vliv nad určitými lidmi. Jsou to zejména ti, kteří uvěřili šířícím se bludům a nejsou spokojeni s duchovním stavem církví; lidé upřímného a poctivého srdce, kteří touží po opravdové reformě a po hlubším duchovním životě.
Kdyby služebníci Ježíše Krista předkládali těmto lidem přítomnou pravdu čistě a nezkresleně, přijali by ji, očistili by svůj život a následovali by pravdu.
Satan však stále číhá na toho, koho by mohl pohltit. Sleduje právě ty, kteří pravdu hledají. Někdo se prohlašuje za reformátora, přichází k lidem podobně, jako přišel Satan ke Kristu v podobě anděla světla, získá si jejich důvěru a pak svého vlivu využije k tomu, aby je oklamal.
Pod rouchem zdánlivé svatosti se skrývá duše nemocná hříchem.
Člověk se až ptá, jak je vůbec možné, že takoví muži dokážou ovládnout i ženy bezúhonné pověsti a značné inteligence, když je Boží slovo právě v těch bodech, v nichž jsou klamány, tak jasné a jednoznačné.
Apoštol Pavel se již ve své době musel postavit právě takovým lidem. Proto napsal:
„Neboť toto je vůle Boží: vaše posvěcení, abyste se zdržovali smilstva.“ (1. Tesalonickým 4,3)
Neposvěcené lidské srdce je beznadějně zlé. Požitek z hříchu zatemňuje duchovní zrak, otupuje schopnost správně rozlišovat a nakonec ji zcela ochromuje. Vina, mravní zkaženost a hanba, které jsou ovocem smilstva, poskvrňují celého člověka a přivádějí pohanu na drahocennou věc pravdy.
V jejich stopách přichází nezměrné neštěstí a ponižující úpadek vedoucí ke smrti. Svět je poskvrňován svými obyvateli. Přestupování Božích zákonů deformuje Boží obraz v člověku a kazí celou naši přirozenost. Narušuje a znehodnocuje každou schopnost našeho bytí.
Svět již téměř naplnil míru své nepravosti. Avšak to, co přinese nejstrašnější následky, je hřích pácháný pod pláštěm zbožnosti.
Pokání, nebo soud
Pravá lítost nikdy nenechala Spasitele světa lhostejným, ať už byla vina jakkoli veliká. Proti farizeům a pokrytcům, jejichž ovocem bylo trní a bodláčí, však pronášel planoucí odsouzení. Pro člověka, který otevřeně žije v hříchu, je více naděje než pro takové pokrytce. Na pokrytci spočívá Boží kletba, jak to znázorňuje podobenství o neplodném fíkovníku.
Vykupitel lidstva vidí chrám lidské duše, za který zaplatil cenou své vlastní krve, znesvěcený, zohavený a poskvrněný skutky temnoty a hříchu. Příbytky určené pro Boží přítomnost byly proměněny v doupě lotrů. Duše, nad níž bylo proléváno tolik slz, která byla napomínána, trpělivě nesena a s láskou volána k pokání, je nakonec vydána záhubě a stává se památníkem Božího spravedlivého soudu.
„Aby každý z vás uměl zacházet se svou nádobou ve svatosti a úctě, ne v náruživé žádostivosti jako pohané, kteří neznají Boha.“ (1. Tesalonickým 4,4–5)
A dále Písmo říká:
„A tehdy bude zjeven ten Bezbožný. Pán Ježíš jej zahubí dechem svých úst a zničí jasem svého příchodu. Jeho příchod je podle působení satana provázen všelikou mocí, lživými znameními a zázraky i každým podvodem nepravosti mezi těmi, kteří hynou, protože nepřijali lásku k pravdě, aby mohli být zachráněni. Proto na ně Bůh posílá mocné působení bludu, aby uvěřili lži, a aby byli odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti.“ (2. Tesalonickým 2,8–12)
Na tohoto muže i na ty, které svedl, kteří nemilují pravdu a mají zalíbení v nepravosti, tato apoštolova slova přesně dopadají. Bůh je ponechá jejich silnému bludu. Jaké větší zaslepení může člověka postihnout než přesvědčení, že Bohu nevadí nevázanost a cizoložství?
O takových Pavel píše také Titovi:
„Tvrdí, že znají Boha, ale svými skutky ho zapírají. Jsou ohavní, neposlušní a neschopní jakéhokoli dobrého skutku.“ (Titovi 1,16)
Proč jsou tolik lidí lhostejní k varováním, která zaznívají od dob apoštola Petra až dodnes? Proč se nechávají klamat a svádět?
„Byli však i mezi lidem falešní proroci, jako budou i mezi vámi falešní učitelé. Ti budou tajně zavádět zhoubné bludy a zapřou i Pána, který je vykoupil. Tím na sebe přivedou rychlou záhubu.“ (2. Petrova 2,1)
Kristus není zapírán ničím tak zjevně jako nečistým a nemravným životem těch, kteří se hlásí k jeho jménu. Právě jejich jednání přivolává Boží hněv na syny neposlušnosti.
„Mnozí budou následovat jejich bezuzdnost a kvůli nim bude cesta pravdy v potupě.“ (2. Petrova 2,2)
Nejde o otevřené odpůrce Krista. Apoštol zde mluví o těch, kteří pravdu vyznávají, avšak svým zkaženým charakterem ji zneuctívají a přivádějí ji do pohany.
„Ve své chamtivosti vás budou vykořisťovat vymyšlenými řečmi. Jejich odsouzení je však již dávno připraveno a jejich záhuba nespí.“ (2. Petrova 2,3)
O těchto lidech dále píše:
„Jsou jako nerozumná zvířata, od přírody určená k tomu, aby byla chycena a zahubena. Pomlouvají to, čemu nerozumějí, a zahynou ve své zkaženosti. Odměnou za svou nepravost bude jim sama nepravost. Za rozkoš považují hýření za bílého dne. Jsou skvrnami a hanbou, když s vámi hodují a oddávají se svým klamům. Oči mají plné cizoložství a nepřestávají hřešit. Svádějí nestálé duše. Jejich srdce je vycvičeno v chamtivosti. Jsou dětmi prokletí. Opustili přímou cestu a zbloudili, když se vydali cestou Baláma, syna Beórova, který si zamiloval mzdu nepravosti… Jsou prameny bez vody a mlhy hnané vichřicí; pro ně je připravena nejhlubší tma. Mluví totiž nadutá a prázdná slova a prostřednictvím smyslných žádostí lákají ty, kteří právě unikli lidem žijícím v bludu. Slibují jim svobodu, a sami jsou otroky zkázy. Neboť čím je člověk přemožen, tím se stává jeho otrokem.“ (2. Petrova 2,12–19)
Pokládám za svou povinnost pozvednout v této zkažené době varovný hlas. Náš nepřítel, ďábel, obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil. Proto platí Kristovo napomenutí:
„Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.“ (Marek 14,38)
Mnozí muži s mimořádným nadáním postavili své schopnosti do služeb satana. Jak mám varovat ty, kteří tvrdí, že opustili svět a zanechali skutků temnoty? Jak mám varovat církev, kterou Bůh ustanovil za strážkyni svého zákona, a která se podobá košatému fíkovníku, jenž před Všemohoucím rozprostírá své bujné větve, avšak nepřináší ovoce k Boží slávě? Ve svém nitru živí nečisté myšlenky, nesvaté představy, neposvěcené touhy a nízké vášně.
Bůh nenávidí ovoce, které takový strom přináší. Svatí a čistí andělé hledí na jeho cestu s hrůzou, zatímco satan nad ní jásá, protože je to výsledek jeho smrtícího hadího uštknutí.
Kéž by se muži i ženy vážně zamysleli nad tím, co lze získat přestupováním Božího zákona. Vždy, všude a za všech okolností je přestoupení Božího zákona strašlivým omylem. Zneucťuje Boha a přináší člověku zkázu. To je pravda, i když se hřích tváří sebevíce přitažlivě. To je pravda bez ohledu na to, kdo jej páchá.
Jako posel Kristův vás prosím, všechny, kdo vyznáváte přítomnou pravdu: okamžitě odmítejte každé přiblížení k nečistotě. Vyhýbejte se společnosti těch, kdo pronášejí nečisté narážky nebo mají nečistého ducha. Mějte tyto ohavné hříchy v hluboké nenávisti. Utíkejte od těch, kteří se odvažují vyslovovat takové myšlenky, neboť „čím srdce přetéká, to ústa mluví.“ (Matouš 12,34) Vyhýbejte se jim jako moru.
Obracím se ke všem, kteří vložili důvěru do takových pokrytců, jejichž život není čistý a jejichž řeč je nečistá: Poměřujte je měřítkem evangelia.
„K zákonu a svědectví! Jestliže nemluví podle tohoto slova, není pro ně jitřenky.“ (Izajáš 8,20)
Nastavte jim zrcadlo Božího slova a rozpoznejte nedostatky jejich mravního charakteru.
Žijeme v době, kdy každý, kdo omlouvá hřích, působí na druhé podivuhodnou svůdnou silou. Skrytě podněcuje nečisté myšlenky a vystupuje jako anděl světla, přestože je ve skutečnosti služebníkem hříchu. Takoví lidé necítí odpornost hříchu ani spravedlivý Boží soud, který jednou dopadne na hříšníka.
Chvěji se o všechny, kdo z nedbalosti stojí v nebezpečí, že budou oklamáni a svedeni ke zlu. Jako služebník Ježíše Krista vás varuji: Vyhýbejte se společnosti těchto lidí. Nepřijímejte je do svých domovů a nepřejte jim zdar. Oddělte se od nich, neboť otravují samotné ovzduší, které dýcháte.
Budete-li s nimi pravidelně udržovat společenství, převezmete jejich charakter a budete zváženi na téže váze jako oni. Nasaje-li duše jejich nečistého ducha, sama se zkazí. Nejobtížnější je vysvobodit člověka z poskvrnění způsobeného satanským klamem, zvláště když se tento klam vydával za mimořádnou svatost.
Hranice mezi čistým a nečistým se pak stírá. Nevázanost a uspokojování tělesných vášní otupují soudnost. Takoví lidé téměř ztrácejí cit pro hřích. Padají do pokušení tak často, až je pouta zvyku spoutají jako železné okovy. Hříchy, které je kdysi děsily, se stanou jejich druhou přirozeností. Satan ovládne jejich duši i tělo a používá je k tomu, aby do stejné pasti přivedl další.
Tito duchovní podvodníci převracejí Písmo naruby a mění Boží pravdu ve lež. Překrucují Písmo ke své vlastní záhubě.
Když se v některém z nich přece jen ozve svědomí a pocítí vinu i neklid, jeho společníci v hříchu se mu budou posmívat a budou mu vyhrožovat. Budou mu klást překážky do cesty, bude-li se chtít osvobodit ze svých pout. Spolu se zakořeněnou závislostí na hříšných návycích mu bude nesmírně těžké hřích přemoci.
Neměj slitování s mravní zkažeností, jinak nakonec přijdeš o svou ctnost, své správné zásady, své zdraví, svou dobrou pověst, svůj pokoj, své štěstí a nakonec i o nebe.
Ani na okamžik nepohlížej s přízní na člověka, který se vůči tobě dopouští nepřípustných důvěrností. Kdo navádí ke hříchu, je pokušitelem, a všechno, co nás vede k přestoupení Božího zákona, je pokušením.
Hříchy, k nimž tě chtějí svést, jsou právě těmi hříchy, které přivolaly Boží hněv na obyvatele starého světa a přinesly soud nad Sodomou. Výzvy, které nás odvádějí od svatosti a od Boha, budou zaznívat i dnes.
Tak jako Mojžíš vyzval Izrael, aby opustil stany Kóracha, Dátana a Abírama, vyzýváme i my všechny, aby tyto zkažené lidi opustili a ponechali je jejich vlastnímu údělu, aby sklidili hanbu i odplatu za své zločiny.
Bůh mi ukázal, jak ohavné jsou tyto nečisté hříchy v jeho očích, a že se v našem světě stále více rozmnožují a pronikají i do našich sborů. Proto vás varuji: Nedávejte místo ďáblu! Utíkejte před svůdcem!
I kdyby byl kazatelem, je satanem v lidské podobě. Vypůjčil si roucho nebe, aby sloužil svému pravému pánu a klamal lidi. Ani na okamžik nesmí být trpěna žádná nečistá, skrytá narážka. Nebuďte shovívaví. Napomeňte takového člověka. Nezdržujte se v jeho společnosti – ba ani s ním nejezte. Nepřikyvujte žádným slovům, která by mohla poskvrnit čistotu vaší duše.
Již samotné naslouchání nečistým narážkám poskvrňuje duši, stejně jako kalná voda znečišťuje potrubí, kterým protéká.
Raději chudobu, odloučení, ztrátu a potupu…
Raději zvol chudobu, odloučení od přátel, ztrátu, výčitky nebo jakékoli utrpení, než abys poskvrnil svou duši hříchem. Raději zemřít, než přestoupit Boží zákon – to by mělo být heslem každého Kristova učedníka.
Jako reformační církev, která byla pověřena střežit nejsvětější, nejvážnější a nejčistší pravdy Božího slova, bychom měli žít podle mnohem vyššího měřítka, než jaké je mezi námi dnes patrné. Hřích i hříšníci v církvi musí být bezodkladně řešeni, aby ostatní mohli vzdávat Bohu čest.
Pravda a čistota vyžadují, abychom tábor očišťovali mnohem důsledněji než dosud, podobně jako Izrael musel odstranit Achana ze svého středu. Ti, kdo nesou odpovědnost za vedení církve, nesmějí přivírat oči nad hříchem svého bratra. Musí mu jasně ukázat, že se musí buď svého hříchu zříci, nebo být od církve oddělen.
Když jednotliví členové církve budou skutečnými následovníky tichého a pokorného Spasitele, bude se hřích mnohem méně omlouvat a zakrývat. Všichni se budou snažit žít tak, jako by stáli neustále v Boží přítomnosti.
Budou si vědomi, že Boží oko na nich stále spočívá a že je mu znám i ten nejtajnější lidský myšlenkový pochod. Charakter člověka, jeho pohnutky, touhy i úmysly jsou oku Vševědoucího zcela zjevné, stejně jasné jako sluneční světlo.
Většina lidí na tuto skutečnost nemyslí, protože nežije duchovním životem a nepoměřuje svůj charakter měřítkem Božího zákona. Nežijí s vědomím, že každý, kdo přestupuje Boží zákon, bude jednou stát před Božím soudem a vydá počet ze svého života.
Život každého člověka má být uspořádán a utvářen před očima velikého Učitele.
Otázky, které mohou zachránit náš život
Vy, kteří vyznáváte, že jste přijali větší světlo než ostatní národy na zemi – chcete se spokojit s tak nízkou úrovní duchovního života?
S jakou vážností a vytrvalostí bychom měli hledat Boží přítomnost, aby se velké pravdy nestaly pouze předmětem našeho vyznání, ale aby se staly živou skutečností našeho života. Vždyť konec všech věcí je blízko a Soudce celé země stojí přede dveřmi.
Jak můžete přehlížet jeho spravedlivé a svaté požadavky? Jak se může člověk dopouštět hříchu před tváří Hospodina?
Chceš snad pokračovat na cestě hříchu bez ohledu na její následky? Chceš ve svém srdci živit nečisté myšlenky a oddávat se nízkým vášním, zatímco čistí andělé i tvůj Spasitel jsou svědky každého tvého skutku?
Kristus vydal sám sebe za tebe, aby tě vykoupil z každé nepravosti a očistil si lid, který mu bude zvláštním vlastnictvím a bude horlivý v dobrých skutcích.
Můžeme snad zůstat bez viny, když hřešíme před samotným Bohem? Nejeví se hřích jako něco nesmírně nebezpečného a děsivého, když na něj hledíme ve světle, které vychází z Kristova kříže? Můžeme se mu přesto dobrovolně oddávat?
Jak strašná je hříšná zkaženost! Byla strašná v každé době, ale oč závažnější je nyní, když stojíme na samém prahu věčnosti!
Mluvím ke své církvi. Budete-li se přibližovat Ježíši a budete-li usilovat o to, aby vaše povolání zdobil spořádaný život a zbožná řeč, vaše nohy budou uchráněny před tím, aby sešly na zakázané stezky.
Budete-li bdít, neustále se modlit a všechno konat s vědomím, že stojíte v bezprostřední Boží přítomnosti, budete chráněni v pokušení a můžete doufat, že až do konce zůstanete čistí, bezúhonní a neposkvrnění.
Jestliže si až do konce zachováte svou počáteční důvěru, budou všechny vaše cesty pevně založeny v Bohu. Co započala milost, to dovrší sláva v království našeho Boha.
„Ovocem Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti takovým věcem není zákona.“ (Galatským 5,22–23)
Jestliže v nás přebývá Mesiáš, budeme ukřižovávat tělo s jeho vášněmi a žádostmi.
Ellen Whiteová, „Agents of Satan“, rukopis 9-1880
Zdroj: hoffnung-weltweit.info

