Jak vzniklo adventní hnutí? Můžeme jeho dějiny a poslání zdůvodnit biblicky? A lze adventní hnutí rozpoznat v Bibli, zejména v prorockém slově?
Záznam kázání Waldemara Laufersweilera
PODCAST
Hlas vytvořený umělou inteligencí (ElevenLabs)
Tyto otázky nás přivádějí k základům naší víry. Nejde přitom o to objevit něco zcela nového. Je však dobré připomenout si známé věci a znovu je promyslet. Chceme porozumět tomu, proč jsme adventisty sedmého dne, na čem naše víra spočívá a co to znamená pro náš život.
Jedno kázání nemůže obsáhnout všechny podrobnosti biblických proroctví. Můžeme však sledovat jejich hlavní linii. Zaměříme se proto na tři biblické oddíly: Zjevení 12, Zjevení 10 a 11 a Malachiáše 3.
Zjevení 12: Žena jako obraz Božího lidu
Na začátku 12. kapitoly Zjevení vidí Jan na nebi veliké znamení: ženu oděnou sluncem. Pod nohama má měsíc a na hlavě věnec z dvanácti hvězd. Je těhotná a trpí bolestmi blížícího se porodu.
Žena v tomto výkladu představuje Boží lid, jeho církev. S tímto obrazem se setkáváme i na jiných místech Bible, například u Izajáše 54,5–6.
Věnec na její hlavě připomíná důstojnost a vítězství. Králové nosí koruny a vítězové při závodech dostávali vítězný věnec. Člověk povolaný Bohem může žít se vztyčenou hlavou. Jeho důstojnost spočívá v tom, že patří Bohu.
Dvanáct hvězd odkazuje na dvanáct izraelských kmenů ve Starém zákoně a na dvanáct apoštolů v Novém zákoně. Propojují dějiny starozákonního Božího lidu s křesťanskou církví, která byla budována službou apoštolů.
Slunce a měsíc: Boží světlo a prorocké slovo
Žena je oděna sluncem. Slunce znázorňuje Boží světlo, jeho pravdu a Kristovu spravedlnost.
Zvláště pozoruhodný je však měsíc pod jejíma nohama. Měsíc nemá vlastní světlo. Odráží světlo slunce a pomáhá nám orientovat se ve tmě.
Podobný obraz nacházíme ve 2. listu Petrově 1,19. Prorocké slovo je tam přirovnáno ke světlu, které svítí na temném místě. Poskytuje orientaci, dokud je kolem nás tma.
Měsíc tedy můžeme chápat jako odkaz na prorocké slovo. Boží lid byl ve všech dobách nesen Božími zaslíbeními a jeho prorockým slovem.
To platí i pro adventní hnutí. Vzniklo studiem proroctví. Obrazně řečeno vděčí za svůj vznik měsíčnímu světlu. Jsme prorockým hnutím a na tomto základu stojíme dodnes.
Drak a dítě: Velký spor
Ve Zjevení 12,3–4 se objevuje další znamení: veliký ohnivě rudý drak se sedmi hlavami, deseti rohy a sedmi diadémy. Jeho ocas strhává třetinu nebeských hvězd a vrhá je na zem.
Drak se postaví před rodící ženu, aby její dítě ihned po narození pohltil.
Kdo je tento drak, vysvětluje kapitola později výslovně: Je to dávný had, ďábel a satan, který svádí celý svět.
Ženu zde nelze ztotožnit pouze s Marií. Představuje Boží lid, který očekává zaslíbeného Mesiáše. Dítě, které přivádí na svět, je Ježíš Kristus. V 5. verši se o něm říká, že má pást všechny národy železnou berlou a že je vytržen k Bohu a jeho trůnu.
Tato kapitola nás tak přivádí přímo doprostřed velkého sporu, v němž Boží lid stojí odedávna.
Ježíš Kristus je vítěz
Zjevení 12,7–10 popisuje boj v nebi. Michael a jeho andělé bojují proti drakovi a jeho andělům. Drak však nezvítězí. Pro něj ani pro jeho anděly už není v nebi místo; jsou svrženi na zem.
Nato mocný hlas v nebi oznamuje spásu, moc a království Boží i vládu jeho Krista. Žalobce věřících, který je před Bohem obviňoval dnem i nocí, byl svržen.
Rozhodující poselství zní: Ježíš je vítěz. Díky němu je velký vesmírný spor již rozhodnut.
Pro zemi to však nadále znamená boj. Zatímco nebe je vyzváno k radosti, zemi a moři je určeno varování: Ďábel k nim sestoupil s velikým hněvem, protože ví, že mu zbývá jen málo času.
Uprostřed tohoto popisu zaznívá zaslíbení, kterého se chceme držet:
„A oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví a nemilovali svůj život natolik, aby se zalekli smrti.“
Zjevení 12,11
K tomu se na závěr vrátíme. Nejde totiž jen o rozpoznání prorockých souvislostí. Jde o to, abychom sami vítězili skrze Ježíšovu krev.
Žena na poušti: Pronásledování a Boží ochrana
Poté, co je dítě vytrženo k Bohu, žena utíká na poušť. Tam jí Bůh připravil místo, kde je živena po dobu 1260 dnů.
Později kapitola popisuje tutéž souvislost dalším obrazem: Žena dostává dvě křídla velikého orla, aby mohla odletět na své místo na poušti. Tam je živena „čas a časy a půl času“.
Poušť představuje těžkou zkušenost. Připomíná pustotu, sucho a strádání. Boží církev prožívá pronásledování a musí prchat. V této době se jí nevede dobře. Přesto není opuštěna: Bůh jí připravil místo a stará se o ni.
Drak ženu pronásleduje dál. Ze své tlamy za ní vychrlí vodu jako řeku, aby ji strhl proudem.
Voda je v prorocké obrazné řeči chápána jako symbol národů a zástupů lidí. Zde se ukazuje obraz pronásledování, při němž jsou lidé podněcováni proti Boží církvi, aby ji zničili.
Zjevení 12,16 však hovoří o pomoci:
„A země pomohla ženě, otevřela svá ústa a pohltila řeku, kterou drak vychrlil ze své tlamy.“
To nemusí znamenat, že pronásledování všude okamžitě ustalo. Pronásledovaní však získávají útočiště, kde mohou uniknout bezprostřednímu dosahu svých pronásledovatelů.
Tento obraz poukazuje na Severní Ameriku. Mnozí pronásledovaní křesťané tam našli útočiště. Nepřestěhovalo se tam celé křesťanstvo, pro mnohé se však Severní Amerika stala důležitým místem svobody a výchozím bodem dalšího vývoje.
S touto myšlenkou čtěme následující verš.
Ostatek: Boží přikázání a Ježíšovo svědectví
Zjevení 12,17 popisuje, jak se drak rozhněval na ženu a vede válku proti ostatku jejího potomstva.
Žena má potomky: Po dřívějších generacích přicházejí další generace věřících. Text však obrací naši pozornost zvláště k ostatku tohoto potomstva. Právě proti němu směřuje drakův útok.
Je pozoruhodné, že středem pozornosti zde není bez rozdílu veškeré potomstvo. Pohled se zaměřuje na menší skupinu uvnitř následujících generací. Také ostatní se nadále považují za součást Boží církve. Ostatek je však popsán dvěma zvláštními znaky:
Zachovávají Boží přikázání a mají Ježíšovo svědectví.
Tyto dva znaky patří k sobě. Jde o lidi, kteří se drží všech Božích přikázání a zároveň mají Ježíšovo svědectví.
Co znamená Ježíšovo svědectví?
Zjevení 19,10 vysvětluje:
„Ježíšovo svědectví je duch proroctví.“
Duch proroctví je Boží dar. Skrze něj existuje přímé spojení mezi nebem a zemí: Bůh se zjevuje člověku a ten předává přijaté poselství dál.
To se může týkat jednotlivce i více lidí. V Jóelovi 3 je popsáno, jak Bůh vylévá svého Ducha: Synové a dcery prorokují, staří lidé mají sny a mladí lidé vidění. Bůh může oslovovat lidi různých generací a mluvit skrze ně.
Bereme-li tyto znaky vážně, můžeme si upřímně položit otázku: Kde nacházíme lidi, kteří se drží všech Božích přikázání a u nichž se zároveň projevuje tento prorocký dar?
Z adventistického pohledu nás tato otázka přivádí k našemu vlastnímu původu a poslání. Zjevení 12 však není jediným místem, kde můžeme rozpoznat odkazy na adventní hnutí.
Zjevení 10: Otevřená knížka a adventní hnutí
Ve Zjevení 10 se Jan setkává s andělem, který drží v ruce otevřenou knížku.
To, že je tato kniha otevřená, je pozoruhodné. Otevřená kniha může naznačovat, že se něco stává přístupným a srozumitelným. To, co bylo dříve uzavřeno nebo zapečetěno, lze nyní poznat.
Myslíme přitom zvláště na prorocké slovo a na časová období v knize Daniel. Souvislosti, kterým lidé dlouho nerozuměli, se otevírají studiem Písma.
Jan je vyzván, aby vzal knížku z andělovy ruky a snědl ji. Přitom dostává neobvyklé upozornění: V ústech mu bude sladká jako med, v břiše však zhořkne.
Přesně to se stane. Jan knížku vezme a sní ji. Nejprve chutná sladce, poté však způsobuje hořkost.
Sladké poselství o Ježíšově návratu
Když průkopníci adventního hnutí studovali prorocká časová období, zejména v knize Daniel, byli nadšeni. Byli přesvědčeni, že Ježíš brzy přijde. Utrpení na této zemi mělo konečně skončit.
Tato naděje je naplňovala radostí. Pořádali velká shromáždění a stanová setkání, takzvané camp meetingy. Přicházely tisíce lidí, aby si poselství vyslechly.
Kazatelé byli naplněni Ježíšovou a Boží láskou a předávali ji dál. Zájem byl veliký. Poselství pro ně bylo sladké jako med.
Obraz ze Zjevení 10 však sladkostí nekončí. Anděl oznámil, že snědená knížka v břiše zhořkne.
Tak i první adventní věřící prožili hluboké zklamání. Očekávaná událost nenastala tak, jak jí rozuměli.
Základní směřování hnutí bylo správné. Oznámené události však bylo třeba porozumět jinak. Tato zkušenost přinesla velikou hořkost.
To, co bylo předtím sladké, se stalo bolestným – zhořklo to.
Po zklamání poslání pokračuje
Zklamání však neznamená konec. Ve Zjevení 10,11 dostává Jan další úkol:
„Musíš znovu prorokovat o lidech, národech, jazycích a mnohých králích.“
V tom spočívá povzbuzení: Znovu vstaňte. Zvěstujte dál. Vaše služba ještě neskončila.
Hořká zkušenost neruší poslání. Věřící mají po zklamání naopak pokračovat a znovu přinášet poselství lidem.
Zjevení 11: Měření Božího chrámu
Bezprostředně poté čteme ve Zjevení 11,1:
„Byla mi dána třtina podobná holi se slovy: Vstaň a změř Boží chrám i oltář a ty, kteří se v něm klanějí.“
Pohled se tak obrací k Božímu chrámu, k oltáři a k těm, kdo se tam klanějí.
Kam se jako adventisté sedmého dne ve víře obracíme? Kde vidíme Ježíše v jeho současné službě?
Podle adventistického chápání slouží Ježíš ve svatyni svatých nebeské svatyně. K němu se upíná naše víra.
Měření chrámu a těch, kdo se v něm klanějí, je spojováno s vyšetřujícím soudem. Připomíná otevřené knihy a Boží soud, který vše zkoumá.
Tak se ukazuje souvislost mezi Zjevením 10 a 11: Po radostném očekávání přichází hořké zklamání. Poté zaznívá obnovené pověření ke zvěstování a pohled se obrací k Božímu chrámu a k těm, kdo se v něm klanějí.
Můžeme v tom rozpoznat zkušenost adventního hnutí a poselství o vyšetřujícím soudu? Z adventistického chápání, které je zde představeno, vyplývá právě toto spojení.
Malachiáš 3: Pán přichází do svého chrámu
Třetí oddíl nás přivádí k Malachiášovi 3. V 1. verši čteme:
„Hle, posílám svého posla, aby přede mnou připravil cestu.“
Tento oddíl je vztahován také na dobu konce. Než Pán přijde, posílá posla, který mu připraví cestu.
Přitom myslíme nejprve na Jana Křtitele a jeho učedníky. Připravovali lidi na Ježíše, přestože i oni ještě sdíleli očekávání, že Mesiáš zlomí římské jho. Jejich omezené porozumění nerušilo jejich poslání připravovat cestu.
Podobně William Miller a kazatelé raného adventního hnutí zvěstovali blížící se Ježíšův příchod. Toužili po něm a po smíření s Bohem. S radostí oznamovali jeho návrat a očekávali, že svět definitivně osvobodí od satanova jha.
Oznámení v Malachiášovi 3,1 však obrací naši pozornost k jiné události:
„A náhle přijde do svého chrámu Pán, kterého hledáte, a posel smlouvy, po němž toužíte.“
Vytoužený Pán přichází náhle do svého chrámu. Slovo „náhle“ zde zdůrazňuje překvapivý charakter jeho příchodu: Věřící očekávali určitou událost, ale jeho příchod se uskutečnil jinak, než jak mu rozuměli.
Podle adventistického chápání se Ježíš tehdy nevrátil na zem, nýbrž vstoupil do svatyně svatých nebeské svatyně. Tam zahájil svou závěrečnou službu očišťování svatyně od hříchu. S touto službou je zároveň spojeno očišťování srdcí věřících a jeho církve na zemi, aby byli připraveni na jeho návrat.
Rané adventní hnutí tak navzdory svému nepochopení očekávané události plnilo poslání připravovat cestu. Stejně jako u Jana Křtitele bylo jeho porozumění ještě neúplné, jeho zvěstování však vyzývalo lidi, aby se připravili na setkání s Ježíšem.
Posel smlouvy je vztahován na Ježíše. On je Pán, kterého věřící hledali a po němž toužili. Jejich touha směřovala ke správné osobě; významu jeho příchodu se však museli naučit hlouběji rozumět. Malachiášova slova poukazují na nečekanou událost: Vytoužený Pán přišel do svého chrámu.
Očišťování jako u zlata a stříbra
Malachiáš se dále ptá, kdo snese den jeho příchodu a kdo obstojí, až se objeví. Poté popisuje Pána dvěma obrazy: ohněm taviče a louhem pradlářů.
Pán usedá jako tavič a čistič stříbra. Očišťuje syny Léviho a tříbí je jako zlato a stříbro.
Znovu se zde setkáváme s myšlenkou zkoumání a očišťování. Tento proces tříbení souvisí s vyšetřujícím soudem. Jde o to vzdát se hříchu a nechat se Bohem očistit.
Podle mého chápání i podle chápání mnoha dalších poukazují tyto tři oddíly na adventní hnutí: Zjevení 12, Zjevení 10 a 11 a Malachiáš 3.
Pomáhají nám porozumět našim dějinám, našemu poselství a našemu poslání ve světle Bible.
Duch proroctví ve velkém sporu
Vraťme se ještě jednou ke Zjevení 12. Drak bojuje proti ostatku potomstva ženy. Tito lidé se vyznačují tím, že zachovávají Boží přikázání a mají Ježíšovo svědectví, ducha proroctví.
Stále tedy stojíme uprostřed velkého sporu.
Ellen Whiteová v knize Selected Messages, 1. svazek, s. 48, varuje, že jedním z posledních satanových klamů bude snaha zbavit svědectví Božího Ducha jeho účinnosti. Rafinovanými a rozmanitými způsoby se bude pokoušet otřást důvěrou ostatku v pravé svědectví.
Co znamená zbavit toto svědectví účinnosti?
Poselství může existovat, a přesto již nemusí mít žádný vliv na náš život. Možná se dál hlásá nebo tiskne, ale lidé si je už téměř neberou k srdci.
Přitom neexistuje pouze jediná cesta, kterou lze důvěru ztratit. Různí lidé jsou zranitelní v různých oblastech.
Když se pochybnosti předávají dál
Jednou z cest může být to, že lidé při hledání pravdy narazí na výroky, kterým nerozumějí. Jejich hledání může být upřímné. Nepochopené souvislosti však přesto mohou vyvolat pochybnosti.
Tyto pochybnosti se předávají dál a nacházejí u druhých otevřené uši i srdce. Tak může být otřesena důvěra ve svědectví.
Otázkou proto je, jak zacházíme s tím, čemu ještě nerozumíme, a zda jsme nadále ochotni ptát se po Boží vůli.
Když svědectví máme, ale nedbáme na ně
Jiná cesta je méně nápadná. Možná říkáme: Máme Ježíšovo svědectví a ducha proroctví. Příslušné spisy však nečteme.
Nebo čteme jen jednoduché a příjemné výroky. Tam, kde jde o změny v našem vlastním životě, však poselství přehlížíme.
I tím je zbavujeme účinnosti. Můžeme se hlásit k Božímu daru a zároveň mu poskytovat jen málo prostoru, aby utvářel naše myšlení a jednání.
Bůh chce, abychom stáli pevně. Chce, abychom se drželi znaků ostatku a nenechali se zviklat.
Menší světlo vede k většímu světlu
Ellen Whiteová zároveň píše, že Božímu slovu je věnována malá pozornost. Proto Pán dal menší světlo, aby muže a ženy vedlo k většímu světlu.
Větším světlem je Bible, samotné Boží slovo.
Z toho vyplývá zásadní princip: Menší světlo musí být vždy posuzováno podle většího světla. Musí být možné ověřit je na základě Bible.
Duch proroctví nás má vést k Božímu slovu. Proto důvěra a ověřování patří k sobě. Bible zůstává měřítkem.
Poznávat a činit Boží vůli
O co v tomto boji nakonec jde? Proč má být otřesena důvěra v Boží svědectví?
Satanovým cílem je zabránit lidem ve spasení. Proto se tento boj dotýká našeho praktického života víry.
Ježíš v Matoušovi 7,21 říká, že do nebeského království nevejdou všichni, kdo ho oslovují „Pane, Pane“, ale ti, kdo činí vůli jeho Otce v nebesích.
Bible a podle adventistického chápání také duch proroctví nám tuto vůli ukazují. Objasňují, co si Bůh přeje a co jeho vůli odporuje.
Ztratíme-li důvěru v tato poselství, přestaneme-li je číst a vnitřně přijímat, hrozí nám, že ztratíme Boží vůli ze zřetele a přestaneme podle ní jednat.
Proto je tato otázka tak osobní: Necháme se oslovit a proměnit Božím slovem?
Zaslíbení pro lidi s nezodpovězenými otázkami
Možná přesto zůstávají nejistoty. Jak spolu souvisejí některé výroky? Jak přistupovat ke zdánlivým rozporům? Podle čeho poznáme, zda určité učení pochází od Boha?
K tomu nám Ježíš v Janovi 7,17 dává nádherné zaslíbení: Kdo chce činit Boží vůli, pozná, zda je to učení od Boha.
Toto ujištění si můžeme hluboce osvojit. Spojuje poznání s ochotou činit Boží vůli.
Proč někteří lidé Boží zjevení přijímají a jiní ne? Jeden z důvodů může spočívat v tom, co chtějí přijmout. Naše vlastní přání, záliby a nelibosti ovlivňují naše rozhodování. Možná si chceme něco ponechat a něčemu jinému se vyhnout.
Bůh neodstraňuje každou nejasnost ve svém slově a nevylučuje každou možnost pochybovat. Dává nám dostatek důvodů, abychom mu důvěřovali, ale zároveň ponechává některé otázky otevřené. Právě tím je zkoušena naše ochota: Chceme skutečně činit jeho vůli, i když ještě všemu nerozumíme? Kdo je však ochoten činit Boží vůli, může důvěřovat jeho vedení.
Kéž nám tuto ochotu daruje: srdce, které chce poznávat a činit jeho vůli.
Vítězit skrze krev Beránkovu
Na závěr se vraťme ke Zjevení 12,11:
„Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu.“
Také my chceme vítězit skrze krev Beránkovu. Tato slova však nemají zůstat pouhým vyznáním víry. Co znamenají prakticky?
Krev Beránkova vykupuje. Ježíš platí náš dluh. Jeho vykoupení však sahá ještě dál: Jeho krev nás také očišťuje.
Odpouští nám a dává nám sílu vítězit. Skrze něj můžeme činit Otcovu vůli, jsme-li k tomu ochotni.
Studium adventního hnutí v Bibli nás tak přivádí zpět k Ježíši Kristu. On je vítězem ve velkém sporu. Nese svou církev, odpouští její vinu a očišťuje ji.
Kéž nám Bůh daruje novou zkušenost s ním. Kéž lépe rozumíme tomu, proč jsme adventisty sedmého dne, a dokážeme svou víru biblicky zdůvodnit.
Kéž si tyto základy hluboce osvojíme, žijeme podle nich v každodenním životě a stáváme se tak požehnáním pro druhé lidi.
Všechny obrázky byly vytvořeny s pomocí umělé inteligence (ChatGPT).
