PODCAST
Ježíšův návrat je zdrojem naší naděje. Pohled na krize, proroctví a nadcházející zkoušky však může také vyvolávat strach. Co nám dává sílu, když se svět stává čím dál neklidnějším? Není to dokonalá znalost konce časů, ale život hluboce zakořeněný v Kristu.
Záznam kázání Reimunda Kissera
Nejdůležitější otázka s ohledem na konec časů
Jsme adventisté sedmého dne. Těšíme se na naplnění biblických proroctví – a především se těšíme na Ježíšův návrat. Tuto naději nosíme v srdci: Ježíš Kristus se vrátí.
Někdy se však do tohoto očekávání vkrádá tichá obava: Jsem připraven? Zvládnu to? Vím o konci časů dost? Znám všechna proroctví? Správně jsem si utřídila nadcházející události?
Znal jsem jednu ženu, která měla z konce časů takový strach, že by tuto dobu nejraději vůbec nezažila. Mezitím se její život zcela změnil. Její tehdejší slova však ukazují, jak tísnivý může být pohled do budoucnosti, když se do popředí dostane strach.
Žijeme v době plné krizí. Vidíme záběry zemětřesení, přílivových vln a dalších přírodních katastrof. Zažíváme politické a náboženské napětí. Když mluvíme o konci časů, setkáváme se s tématy jako pronásledování, znamení šelmy a poslední zkouška.
To vše může nepozorovatelně posunout náš pohled. Pak už není v centru pozornosti Ježíš, ale informace. Nezáleží už na vztahu, ale na znalostech.
Rozhodující otázka však nezní:Kolik toho vím o konci časů?Rozhodující otázka zní:Jak hluboko jsem zakořeněn v Kristu?
Lidé v posledních časech obstojí ne proto, že znají každou událost předem. Obstoji proto, že jsou pevně spojeni s Ježíšem. Proto je tématem tohoto kázání: hluboce zakořeněni – neochvějní v době druhého příchodu.
Obraz kořenů
Když přemýšlím o kořenech, samozřejmě mi přijdou na mysl stromy. Často jezdím na kole po lese. Tam se velké kořeny mohou stát skutečnou překážkou. Přejedete přes ně, kolo sklouzne – a už ležíte na zemi. Právě tyto kořeny však také ukazují, jak pevně může být strom ukotven.
V přírodě rozlišujeme mimo jiné mezi stromy s mělkým kořenovým systémem a stromy s hlubokým kořenovým systémem. Slovo „stromy s mělkým kořenovým systémem“ se občas dokonce používá posměšně pro povrchního nebo málo hlubokomyslného člověka. V přírodě však strom s mělkým kořenovým systémem není v žádném případě méněcenný. Smrky, břízy a vrby patří například mezi stromy, jejichž kořeny se rozprostírají spíše blízko povrchu.
Síla mělkých kořenů
Povrchové kořeny dokážou rychle absorbovat dešťovou vodu. Mnoho živin se navíc zpočátku nachází v horních vrstvách půdy. Na kamenitém nebo rovném podloží se kořeny mohou široce rozprostírat, i když nesahají hluboko. Takové stromy často rostou rychle.
Navíc zřídka stojí osamoceně. Jejich kořeny se rozprostírají vedle sebe a spolu s kořeny jiných stromů tvoří síť. Čím silnější je toto propojení, tím větší oporu si stromy mohou navzájem poskytovat.
Ploché kořeny však mají i jednu slabinu: během dlouhých období sucha se nedostanou k hlouběji uloženým zásobám vody. Když půda vyschne a přijde bouře, takové stromy se snáze začnou kývat.
Opora hlubokých kořenů
Stromy s hlubokými kořeny, jako jsou dub, borovice a ořech, zasahují svými kořeny hluboko do půdy. Tam nacházejí vodu a živiny, které na povrchu již dávno nejsou dostupné. To jim dodává odolnost v obdobích sucha. Když přijde bouře, hluboké zakořenění jim poskytuje pevnou oporu.
Víra roste ve dvou směrech
Který obraz tedy lépe popisuje věřícího člověka – strom s mělkými kořeny, nebo strom s hlubokými kořeny? Věřím, že potřebujeme obojí.
Potřebujeme víru, která roste do hloubky. To je vertikální rozměr naší víry: osobní modlitba, studium Bible, odevzdání se a společenství s Kristem. Je to přímé spojení mezi Bohem a námi.
Potřebujeme však také víru, která roste do šířky. To je její horizontální rozměr: sbor, naše služba, naše svědectví, láska k bližnímu a společenství s ostatními věřícími. Živá víra nezůstává jen u nás samotných. Spojuje nás s ostatními a vede je s sebou.
Hloubka a šířka k sobě patří: osobní zakořenění v Kristu a podpůrné společenství s ostatními lidmi.
Pět pravd pro bouřlivé časy
1. Důvěra sahá hlouběji než poznání
V Jeremjášovi 17 je člověk, který důvěřuje Bohu, přirovnáván ke stromu u vody:
„Blahoslavený je člověk, který se spoléhá na Hospodina a jehož důvěrou je Hospodin. Je jako strom zasazený u vody, který rozprostírá své kořeny k potoku. Když přijde horko, nebojí se. Jeho listy zůstávají zelené. Ani v suchém roce se netrápí, ale i nadále přináší ovoce.“
Jeremiáš 17,7–8
Tento text neříká: Blahoslavený je ten, kdo všemu rozumí. Neříká ani: Blahoslavený je ten, kdo dokáže vysvětlit každé proroctví. Studium proroctví je důležité, ale zde se píše něco jiného: Blahoslavený je ten, kdo důvěřuje Bohu.
Strom nezůstává zelený proto, že nepřichází horko. Horko přijde. Nezůstává zelený ani proto, že nejsou bouře. Bouře přijdou. Strom zůstává zelený a nese ovoce, protože jeho kořeny dosahují k vodě.
I poslední časy s sebou přinesou zkoušky. Budeme muset snášet tlak a možná se někdy budeme cítit nejistě. Ale pokud naše kořeny sahají až ke zdroji života, dostaneme vodu, kterou potřebujeme. Tímto zdrojem je sám Kristus. Kdo pije z vody, kterou dává, už nebude žíznit. Tak to říká Ježíš v Janovi 4,14.
2. Samotné poznání nezachrání
Jako adventisté si ceníme proroctví. Věříme v trojité andělské poselství a studujeme knihu Daniela a Zjevení. To je dobré a důležité. Musíme však dávat pozor: prorocké poznání nenahrazuje vztah s Ježíšem.
Farizeové znali Písma. Čekali na Mesiáše – a přesto Ježíše nepoznali. Nemohlo by v tom být i varování pro nás?
Další příklad najdeme v podobenství o deseti pannách v Matoušovi 25. Všechny měly lampy. Všechny čekaly na ženicha. Všechny usnuly – ne jen pět, ale všech deset. Rozhodující bylo, zda měly dostatek oleje. Tento olej symbolizuje živé spojení s Bohem skrze Ducha Svatého.
„Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Beze mě nemůžete nic dělat.“
Jan 15,5
Proto je pro mě největší otázkou s ohledem na konec časů: Jsem každý den, ba každou hodinu, spojen s Kristem?
3. Boží přikázání jsou plodem lásky
Jestliže je vztah k Ježíši tak důležitý, mohl by se někdo zeptat: Jakou roli pak ještě hraje Boží zákon?
Právě láska k Kristu nás vede k poslušnosti. Ježíš říká: „Milujete-li mě, dodržujte má přikázání.“ Zákon však není kořenem našeho spasení. Kořenem je láska k Ježíši. Poslušnost je plodem živého spojení s ním.
Strom nepřináší ovoce tím, že se k tomu usilovně přemlouvá. Nese ovoce, protože žije a je o něj postaráno. Stejně tak nedodržujeme Boží přikázání proto, abychom byli spaseni. Dodržujeme je, protože jsme spojeni s Kristem.
„Zde je vytrvalost svatých, kteří dodržují Boží přikázání a mají víru v Ježíše.“
Zjevení 14,12
Víra a přikázání jsou zde zmíněny společně. Nejde ani o zákon bez vztahu, ani o vztah bez poslušnosti. Láska a věrnost k sobě patří.
Miluji-li Ježíše, neublížím svému bližnímu. Miluji-li Boha, nebudu stavět jiné bohy na jeho místo a nebudu zneužívat jeho jméno. Sobota se stává zvláštním časem společenství s ním. Poslušnost pak nevychází ze strachu nebo nátlaku, ale z lásky.
4. Hluboké kořeny vznikají ještě před bouří
Kdo pěstuje rajčata, ví: mladé rostliny zpočátku rostou v chráněném prostoru. Když jsou později vysazeny venku, potřebují již kořeny, které jim poskytnou oporu. Často se k nim navíc přidává opěrná tyč, aby nespadly již při prvním poryvu větru.
Strom nezačíná tvořit kořeny až během hurikánu. Jeho kořeny rostou už předtím. Stejně tak síla víry nevzniká až v krizi.
Mnozí se ptají:Až přijde poslední zkouška, budu pak silný?Možná bychom se měli nejprve zeptat:Jsem dnes hluboce zakořeněný?
Pokud modlitba dnes nemá v mém životě místo, pokud Boží slovo dnes nemá prostor a pokud Kristus dnes není v centru pozornosti – proč by to mělo být v krizi najednou jinak?
Náš každodenní život utváří naši věrnost v posledních časech. Malá rozhodnutí vedou k velké pevnosti. Kořeny rostou dnes, dlouho předtím, než bouře začne.
5. Zakořeněni a upevněni v Kristu
„Jak jste tedy přijali Krista Ježíše, Pána, tak v něm také žijte: zakořeněni a založeni v něm, pevní ve víře, jak jste byli vyučeni, a plni vděčnosti.“
Kolosanům 2,6–7
Pavel používá silné obrazy: zakořeněni, upevněni a posíleni. Přeji si, abychom nestáli pevně až někdy v budoucnu, ale už dnes. Ne povrchně, ne jen příležitostně a ne jen v sobotu, ale každý den. Nemusíme znát každý detail Písma. Musíme však znát toho, od koho Písmo pochází.
Někdy žertovně mluvíme o „adventistech-ponorkách“. V sobotu se vynoří. V neděli se zase ponoří, po celý týden zůstávají neviditelní a na povrch se vrátí až příští sobotu. Tento obraz je vtipný, ale klade také vážnou otázku: Nejsem snad někdy i já sám adventistou-ponorkou?
Víra není týdenní schůzka. Je to život, který zůstává trvale zakořeněn v Kristu.
Sedm cest k hlubším kořenům
Jak mohou naše kořeny v každodenním životě růst hlouběji? Následující kroky nejsou nové. Pravděpodobně je všichni známe. Ale v každodenním shonu se právě ty jednoduché věci snadno zapomínají.
1. Trávit čas s Ježíšem
Pár minut skutečného společenství může být cennějších než spousta načtených znalostí.
Ráno mi zvoní budík velmi brzy. Dokonce jsem si koupil budík, u kterého tlačítko „snooze“ přidává dalších deset minut. A pak mačkám: ještě deset minut, ještě deset minut, ještě deset minut. Nakonec mi začne docházet čas, protože musím být v práci včas.
Co si však nechci nechat ujít, je moje ranní modlitba. Je pro mě zásadní, než vyrazím z domu – i když je krátká. Někdy si vezmu jen Bibli, přečtu si jediný text a krátce o něm přemýšlím. Často je pro mě tento jeden verš cennější než celá stránka, kterou bych jen rychle přelétla očima.
Nejde v první řadě o množství. Rozhodující je skutečné setkání s Ježíšem.
2. Přijímat Boží slovo do srdce
Bible nechce být jen studována, ale také přijímána. Při čtení si můžeme klást otázky: Co mi tento text říká o Ježíši? Co mění v mém životě? K čemu mě Bůh dnes volá?
Boží slovo nemá jen naplňovat naši hlavu. Má oslovit naše srdce a formovat náš život.
3. Modlitba jako spojení, ne jako povinnost
Modlitba není výkon. Pokud se někdo modlí tři nebo pět hodin, může to být úžasné. Ale délka modlitby nedělá člověka lepším než ostatní.
Ježíš vypráví o celníkovi, který si v chrámu bije na prsa a prostě se modlí: „Bože, smiluj se nade mnou hříšníkem.“ Vedle něj stojí farizej, který vyjmenovává své zásluhy a srovnává se s ostatními. Upřímná, pokorná modlitba vede hlouběji než náboženská pýcha.
Samozřejmě může být užitečné mít pevně stanovený čas pro modlitbu. Dobrý zvyk někdy vyžaduje překonání sebe sama, než se upevní. Ale nemodlíme se proto, abychom si odškrtli povinnost. Modlíme se, abychom byli spojeni s Bohem. Každá upřímná modlitba nechává naše kořeny růst hlouběji.
4. Žít podle Boží vůle z lásky
Neposloucháme ze strachu ani pod nátlakem, ale proto, že v našem srdci přebývá Kristus. Láska mění náš postoj. Boží vůle pak není břemenem, které nám je vnucováno zvenčí, ale cestou, po které chceme kráčet s Ježíšem.
5. Hledat oporu ve společenství
Jediný strom málokdy stojí osamoceně. Les se navzájem chrání. I ve sboru jsou lidé, kteří jako silné stromy odrážejí vítr a poskytují oporu ostatním.
Společenství někdy vyžaduje oběť. V sobotu odpoledne bych po jídle občas raději spal, než abych někoho navštívil nebo se znovu vydal na cestu. Když však trávíme čas s bratry a sestrami ve víře, vrátíme se domů a řekneme: „Jaká to byla krásná sobota“, uvědomíme si hodnotu tohoto společenství. Toto požehnání bychom sami nezažili.
Život v sboru, přátelé ve víře a vzájemné povzbuzování nám pomáhají vytvářet hluboké a zároveň široce rozvětvené kořeny.
6. Být věrní v maličkostech
Stálost v posledních časech začíná dnes: v našem každodenním životě, v našich slovech a v jednání s bližními, s rodinou a s naším manželem či manželkou.
I ta nejobyčejnější rozhodnutí smíme činit společně s Bohem. Když si například chci koupit něco pro svůj koníček, mohu se zeptat: Opravdu to potřebuji? Má ten nákup smysl? Nebo mě pohání sobectví, pýcha či touha vlastnit něco výjimečného?
Nejde o to, abychom si zakazovali věci, které jsou nezbytné nebo užitečné. Jde o otázku: Rozhoduji se společně s Bohem, nebo se rozhoduji pouze podle toho, co se mi zrovna líbí a co se mi jeví jako praktické?
Věrnost roste v malých, každodenních rozhodnutích.
7. Očekávat druhý příchod s nadějí
Naše každodenní modlitba může znít:Pane Ježíši, drž mě blízko u sebe.
Na konci nebude rozhodující, kolik jsem věděl, ale s kým jsem byl spojen. Očekávání druhého příchodu nás proto nesmí naplňovat strachem. Má nás přiblížit k Ježíši a naplnit naše srdce nadějí.
Není to bouře, co rozhoduje
Milí bratři a sestry, bouře přijdou. Svět se stává neklidnějším a proroctví se naplňují. Bůh nás vyzývá, abychom zapustili hlubší kořeny.
Je-li Kristus naším pramenem, je-li jeho slovo naší potravou a roste-li naše důvěra, pak ať přijdou větry posledních časů – my obstojíme.
Neboť rozhodující není bouře. Rozhodující jsou kořeny.
To přeji nám všem.
Amen.
