Podcast
Toto svědectví pochází od ženy, kterou jsem potkal na procházce. Zažila druhou světovou válku a podělila se se mnou o své vzpomínky. Autor: Stephan Kobes
Árie utichla. Zpěvačka znepokojeně zvedla pohled ke stropu. Slyšela správně? Ano! Ten zvuk dobře znala. Slyšeli ho i hosté v sále. Rozhostilo se napjaté ticho. Všichni naslouchali. Hučení zesilovalo. A pak náhle: ohlušující výbuchy, následované pronikavým kvílením sirén. Letecký poplach!
Německo bylo už nějakou dobu ve druhé světové válce a každý věděl, co má v takových chvílích dělat. Zaměstnanci opery otevřeli dveře velkého hlediště, aby umožnili divákům co nejrychlejší přístup do nedalekého protileteckého krytu. Patnáctiletá Erika se také prodírala davem k východu, ale cítila se ztracená. Když spěšným krokem opouštěla sál, úzkostlivě přemýšlela, kam by teď měla jít. Tahle část města jí byla neznámá. Co by teď měla dělat?
Pak náhle ucítila ruku na rameni: “Pojď se mnou! Hned za rohem je obzvlášť bezpečný sklep!” Žena si všimla Eričiny bezradnosti. Erika ani na okamžik nezaváhala. Vděčně následovala neznámou ženu, která ji rychle vyvedla z nebezpečné zóny.
Myšlenky na rodinu
Erika se držela v blízkosti ženy. Nad nimi kroužily desítky stíhacích bombardérů. Hluk jejich motorů se mísil s ohlušujícími explozemi zápalných bomb, které všude vzplály. Celé davy lidí se zoufale hrnuly k nedalekému protileteckému krytu v naději, že tam najdou ochranu.
Když Erika dorazila do přeplněného krytu, napadla ji jediná myšlenka: “Chci jít za svou rodinou,” vzlykla tiše. Pak vyčerpaně klesla na zem. Proč ji matka poslala do opery zrovna v tento den?
Vybavily se jí obrazy z rána…
Pozvání do neznáma
“Dnes můžeš jít do opery, dítě moje!” Ta věta zněla Erice v uších. “Cože?” zeptala se překvapeně. “Já?” “Do opery? Ale mami, vždyť jsme v divadle ještě nikdy nebyli! Co tam mám dělat?”
“To zjistíš, až tam dorazíš!” odpověděla Eričina maminka s mírným úsměvem. “Je čas, abys poznala život! Proto se dnes můžeš na představení podívat úplně sama!”
“Ale mami, já ani nevím, jak se tam mám chovat,” překvapila Erika.
Maminka ji láskyplně objala kolem ramen, přitáhla si ji blíž a zašeptala: “Právě proto!” Vtiskla Erice do ruky lístek.
Erika si uvědomila, že další diskuse je zbytečná. I když by ten večer raději zůstala doma, výzvu přijala. “Dobře, mami. Tak já půjdu večer do opery.”
Útok spojenců
Z myšlenek Eriku náhle vytrhl hukot stíhacích bombardérů. Ozval se ohlušující rachot a náraz! “Další vlna útoků! Něco takového jsme ještě neviděli!” zajíkla se a zachvěla se. “Ano, zdá se, že Spojenci protivzdušnou obranu přelstili,” řekla přiškrceným hlasem žena, která ji zavedla do bunkru.
Čas strávený v protileteckém krytu připadal Erice jako věčnost. Hluk detonací zkrátka nebral konce. Země se neustále otřásala. V dusném, zpoceném vzduchu se špatně dýchalo. Nikdo nepromluvil, všichni vyděšeně zírali, napětí na lidech leželo jako olověný plášť. Jaký bude život po této noci?
Síla stesku po domově!
Když se venku ztišilo, Erika už to nemohla vydržet. Spěchala ke dveřím bunkru. “Prosím, pusťte mě dovnitř. Musím vidět svou rodinu!”
Něčí ruka ji stáhla zpět. “Dítě, teď nemůžeš jít domů! Půlka města je stále v plamenech!” Starší žena se na ni vážně, ale soucitně podívala. Eriku však napadlo jediné. “Prosím! Musím jít domů!”
Když si žena uvědomila, že Eriku nezadrží, řekla: “Počkej, děvče!” Pak vzala vlněnou deku, namočila ji do studené vody a dala ji Erice kolem ramen. “Tohle tě ochrání.”
“Děkuji,” řekla Erika zdvořile. Pak se rozběhla pryč, přímo do hořícího pekla.
Skrz plameny
Erika běžela, jak nejrychleji mohla. Celé ulice byly v plamenech. Hory kamenů a trámů jí stále blokovaly cestu a těžký prach a kouř jí ztěžovaly dýchání.
Navzdory všem překážkám ji hnala jediná myšlenka: Musela se dostat domů. K mámě. K Hansovi.
Nakonec, úplně udýchaná, dorazila k rodinnému domu – ale k jejímu zděšení byl v plamenech. Krásný dům nemohl plameny nijak zastavit.
Naděje?
Erice se bolestivě sevřelo srdce. Byl to konec jejího krásného dětství? Rychle se však upnula k poslední naději: k protileteckému krytu! Dobře znala to místo, kde její rodina tak často nacházela útočiště.
Cestou náhle spatřila paviány a pštrosy, jak se bezcílně potulují ulicemi. “Ale ne!” pomyslela si s hrůzou, “zasáhlo to i zoologickou zahradu!”
Když dorazila k bunkru, srdce jí bušilo až v krku. Budova, která umožňovala přístup do bunkru, byla těžce poškozená. Bez váhání se rozběhla k místu, kde “N. A.” označovalo nouzový východ. Rychle odklidila trosky stranou.
Tak zase někdy na shledanou
Pak se poklop otevřel. Vystoupila postava a pak další. “Mami!” vykřikla Erika s úlevou a vrhla se matce do náruče. Její bratříček Hans také přežil! V tu chvíli ji zaplavila radost a vděčnost. Bylo to tak úžasné, že na chvíli zapomněla na všechnu hrůzu kolem.
Těžké zprávy
Když radost ze shledání opadla, Erika se znepokojeně zeptala: “Mami, kde je Ernst?” Následovalo trapné ticho. “Nedostal se do bunkru?” zeptala se.
Erika si vzpomněla na spoustu příběhů, které jí starý muž vyprávěl v dětství, a naléhavě ho vyzvala: “Pojďme se podívat, jestli Ernst nepotřebuje pomoc.”
Eričina matka si povzdechla a vysvětlila: “Ernst si sedl na tvé místo v bunkru, když jsi nepřišla. Později právě tam dopadl úlomek bomby. Nepřežil to.”
“To bylo moje místo!”
Erika cítila, jak se jí třesou kolena, když se dozvěděla o osudu starého Ernsta. Srdce jí bušilo v hrudi, jak pomalu vstřebávala matčina slova.
“To bylo moje místo…” zašeptala sotva slyšitelně, zatímco očima přejížděla po lidech kolem sebe. Úleva, že její matka a bratr přežili, se mísila se zdrcujícím pocitem smutku a otázkou proč.
Otázky na otázky
Když se konečně bezpečně posadila vedle své matky, nedokázala potlačit třes. V nočním tichu, přerušovaném jen vzdálenými ozvěnami války, se tiše zeptala: “Proč, mami? Proč to Ernst nepřežil a já ano?”
Matka ji vzala za ruku, pevně ji stiskla, ale nic neřekla. Co mohla říct?
Erika tu noc nemohla usnout. Události jí vířily hlavou a ona se stále ptala sama sebe: “Byla to jen náhoda? Nebo to bylo něco víc?”
Opravdu existoval?
Když si na to po letech vzpomněla, stále jí tyto otázky zněly v hlavě. “Kdo mámě řekl, aby mě ten den poslala do opery?”
Erika si začala nově vážit hodnoty života. Každé rozhodnutí, každé setkání pro ni začalo mít větší význam. Týdny následující po osudné noci byly těžké. Znovu a znovu si uvědomovala, jak obtížné je zejména pro starší lidi orientovat se v obrovské hromadě trosek, která byla jejich bývalým domovem. Toto uvědomění jí pomáhalo snášet myšlenku, že Ernst už tohle všechno nemusí zažívat.
Události té noci v ní probudily tichý hlas, který jí říkal, že možná existuje něco víc. Byl to snad Bůh? Přiměl snad její matku, aby ji ten den poslala do opery? Byl to opravdu jeho plán? Nacisté ji léta přesvědčovali, že Bůh neexistuje a že víra je jen iluze. Ale uprostřed pekla se zdálo, že realita mluví jinou řečí…
“Opravdu existuje?”
Zdroj: hoffnung HEUTE, číslo 9
Doporučujeme: